Tři básně J. S. Macharovi. (III.)

Když s jménem mojím Svoje jméno

pro příští zasnoubit chceš čas,

tu pomysli na kruté věno:

Být hlupcům vydán na pospas.

Neb to je stará moje kletba,

za mnou se táhne černý stín,

jen laním vzchází moje setba

a utrháním bez příčin.

Mé trny stíní již mé růže

a perutí mých každý tep

je schvácen ranou pídimuže,

jenž tím svůj vydělává chléb.

Škleb nedochůdčat je má sláva,

jsem bláznům vydán v pohanu,

ba v stejný osud propadává,

kdo čest mou bral by v ochranu.

Nuž, co můž’ tebe ještě lákat

klást ruku Svoji do mojí?

Vždyť nejsme ženy, spolu plakat

jež zkonejší a ukojí.

Jen to, že s bratra účastenstvím

vše hrděj snesem pohromy,

že umění nám náboženstvím

a soudce náš – jen svědomí!