Tři dívčí profily. (Dceruška pana učitele.)

Vy znáte je, ty kůry na sloupech,

střed jejichž vyplňují varhany,

kol pulpitů pár, v zadu staré kotle

a za měchy pár starých korouhví.

Půl okna obloukem se sklání sem,

na jehož sklo ve olověném rámci

si ob čas stará bříza zaťuká,

jež roste venku, kde byl hřbitov dřív,

kde nyní kout je plný vlhké trávy,

černého bezu s lesem lobečku.

Tak melancholické jsou tyto kůry,

když dech dochází v starých varhanách

po požehnání, rudý červánek

když hoří v oknech a když dlouhé stíny

bizarrních světců hrubě řezaných

se táhnou od oltáře k lavicím

přes chudou dlažbu. Na takovém kůru

se přihodilo, co chci vyprávět.

Cos chystalo se ve vsi, nevím juž,

zda biskupská být měla visitace,

či prosté posvícení venkovské,

však vím, že měla právě před „Agnus“

se nová vložka zpívat, stará skladba

od vlašského prý neznámého mistra;

ji v archivu svém našel učitel

a týden cvičil ji a předhrával.

Té slavnosti byl právě předvečer

a my se sešli k zkoušce poslední,

my, děti ze vsi, já sám housle hrál

a ona, učitele dceruška,

ta měla velké solo v této vložce.

Dvě slova utkvěla mi v paměti,

při kterých vždy se začlo od počátku,

neb dobré dítě nestačilo hlasem

do také výšky při „Gratia plena“,

vždy, ať se namáhala, co jen mohla,

to znělo falešně. Dnes jako vždy.

Tu starý otec – jinak pravý dobrák –

jej posud zřím, jak v ruce housle držel

a smyčcem dával takt, juž trpělivost

začínal ztrácet’. Věru desetkrát

jsme začli onu vložku osudnou

na setmělém tom kůru, do okna

kde stará bříza z venčí klepala

a kterým táhla vůně zavlhlá

starého kadidla a voskovic.

A zase při onom „Gratia plena“

to selhalo u mojí sousedky.

I nezdržel se starý kantor víc

a klepnul smyčcem ubohé to dítě

přes kaštanové vlasů vrkoče,

jež dvojím věncem hustě objímaly

tu malou, drahou, krásnou hlavičku.

A slzy bohaté jak velký hrách

jí na tvář tryskly, chvěl se, zajíkal

hlas jako pták, jenž v hnízdě překvapen

před odletem svým. Ó „Gratia plena“

v té chvíli byla ona, modrooká!

Však starý učitel to nechápal,

já cítil to a pustil housle z ruky

a zadíval se na tu drobnou tvář,

tak zperlenou jak bílá jahoda,

a pomyslil: Ta kdyby byla mou,

tak sladce líbezná v svém tichém pláči!