Tři dívčí profily. (Nevermore.)

Do větru na břeh moře vyšel jsem,

chtěl pohřbiti jsem v sváru jeho vln,

co tísnilo mne; jistě romantický

to lék pro všední trudy života.

Byl podzimek, vzduch pln byl stuchlé vůně

sežloutlých listí, divně smíšené

se slaným dechem šedivého moře.

Vše smutek dýchalo a resignaci.

Kde před nedávnem – pestré panorama –

vřel život lázeňský, tam šer a klid.

Já myslil, sám že v tomto nečasu,

v té stuchlé vůni sežloutlého listí

zřít budu ve vln divé kypění

a v nekonečný obzor mlhavý,

zkad nevlídný, vlhavý podvečer

lem každé plachty dávno zapudil.

Tu náhle na pobřeží v písku vlhkém,

za hrází kamennou ve změti trav

a vyvržených škeblí stát jsem viděl,

jak šedý stín, postavu ztepilou.

Háv tmavý těsně k tělu přiléhal,

jen lehce kreslil plné jeho tvary,

na hlavě klobouk módní, jehož závoj

jak popel šedý v dálku třepetal,

a dlouhé, žluté rukavice k loktům,

a v ruce knihu měla. Do větru,

do stuchlé vůně sežloutlých těch listí

a ve slaný dech šedivého moře

čtla polo pro sebe a na hlas přec.

Jak zaduněla vlna v břeh jak hora,

jak hýknul vítr jak by ohlasem,

mně zdálo se, dost možná byl to klam,

že v sluch mi padlo slovo „Nevermore“!

Zda vskutku čtla tu nesmrtelnou báseň

o štěstí ztraceném, o mrtvých touhách,

o zašlých nadějích, zda vítr s vlnou

byl básníkem zde, či má obraznost,

je těžko říci. Já jen viděl ji,

jak štíhlá, rovná velké liliji,

do bouře s nadšením čtla, jak rval vítr

jí vlasy, závoj, listy ve knize,

však nejvíc vlasy rusé, ohnivé,

jak zápasila s ním, jak chvěla se,

nad nekonečno moře skloněná

z té básně nekonečna, ona sama

jak každá žena tajemná jak tyto

dvě hloubky, kteréž se tu potkávaly.

Já bál se vzrušiti ji – couval zpět,

a v srdci klíčila mi divá touha

tu ženu obejmout a zváti svou,

zde u moře, kde vzduch pln stuchlé vůně

sežloutlých listí, divně smíšené

se slaným dechem šedivého moře.

Tu ženu obejmout a zváti svou,

s ní čísti zde a prožít, procítit

tu báseň zoufalství a resignace

a mrtvé touhy, ztraceného štěstí

a zašlých nadějí, tu hymnu hoře.

Kdo byla, nevím, nezřel jsem ji více,

jak zjevila se mi, tak zmizela,

však vlna moře, ať juž v slunci šeptá,

ať v mlze hřmí, má pro mne jeden zvuk,

Heleny pěvce děsné „Nevermore“!