Tři dívčí profily. (Tilda.)

Šla malá Tilda zkvetlou zahradou,

byl srpen, v květu stály všecky lípy

a vůně táhla v horkém, zlatém vzduchu.

Tak plno vše jí bylo, všady vnikla

a staré lípy byly jako živy,

neb tisíceré květů chumáče

se proměnily v tisíceré zvonky,

jichž srdcem živým byla zlatá včela.

Tak zněly bzukotem ty živé zvonky

na starých lipách. Tilda byla bosa

a prostovlasá – patnáct jejích roků

jí dovolilo ten sport: chodit bosa

a rozpouštět si dlouhé, černé vlasy,

jak mořská tráva dlouhé, tajemné.

A bosa jak běžela zahradou,

u kvetoucích těch lip se zastavila

a chtěla – kam dosáhla na špičkách –

ty vonné, bledozlaté květy trhat

a chytla snět, kam mohla dosáhnout,

a rvala květ a nevšimla si včel,

až náhle jednu stihla na šíji,

pět ve vlasech; v té černé, mořské trávě

zle zapletly se náhle vzrušené

od sladkých číšek lipové té manny.

A když je chtěla vyprostit si z vlasů,

tu jiné lepší úkryt našly si

za ňader vlnou, zrádný knoflíček

kde povolil, jak natáhla se prudce

květ chtějíc urvat – Tilda ubohá!

Co nyní? – Odkud vyhnat včely dřív,

zda z vlasů, z této spleti mořské trávy,

tak dlouhé, černé a tak tajemné,

či z ňader lilijí tak ztajených

a hlubokých a ještě tajemnějších?

A lípy voněly a zlaté včely

jak podrážděny bzučely a Tildě

do pláče bylo v těchto rozpacích.

Ji tenkrát viděl jsem tak z terasy

a v mžiku tom jsem v duši přísahal,

že musí Tilda býti mojí ženou;

tak roztomilá byla v tomto boji

včel bzučících, v té vůni starých lip,

v tom zlatém rámci srpnového dne.

Ký osud stihl toto sladké dítě

po letech – nevím, vdala se, dost možná

a banalně, snad s žitím bojuje

jak tenkrát s včelami – však sotva, sotva

tak graciosně, s takým humorem!