Tři doby mladočeské politiky.

Byl jednou čas, kdy v krásné zemi české

se ozval hlahol: plémě Táboritů,

jak dlouho důtky líbat chceš a snášet

útisky všecky v oddanosti, skrytu?

Dej, národe, těm výhost, kdo jsou malí,

pryč s politikou starou, drobečkovou.

Jen velké činy mohou spasit národ,

my nejsme vrabčáci, co drobty klovou.

Je třeba zahřmět tyranům všem v uši:

na Bílé Hoře český soldát vstává

a pompfunebrům z Vídně neochvějně

praporem Garibalda v ústret mává!

Hle, vzkříšení už slavná mysterie,

ji velkým slovem člověk vzbudil velký.

Hossana, bratři! Vídni zatopíme!

Tož lovu zdar... I lovili jsou lelky.

A Staro, Mlado, ve vlasech pak sobě

leželi dlouho. O národ se rvali.

A Mladočech své lelky frašně nafouk,

že lelek vypadal jak volek malý.

A národ radost měl, neb kořisť ňáká

prý lepší přec, než žádná. Oči svítí

a hřmějí hymny. Lelků mladočeských

už museum si můžem poříditi...

Však přišla doba zlá. Ni lelků není,

a Nimrod marně plahočí se polem,

co bylo, padlo. Mizerná je doba,

ni pérka nezříš na strništi holém.

A Vídeň lvu zas na krk smyčku háže,

a moudří lovci hlavy sestrkují:

je líp nedráždit opět krotitele!

Ať zmlknou všichni, kteří povykují.

Čas lepší přijde. Přechodná to doba

a pak se ozvem! Zahřmíme zas hromem,

však ještě není čas. Jen čekat, čekat!

Zas míza prolne ztrouchnivělým stromem!

Jen nekvapit! Čas všecko má svůj v světě,

hádanky mnohé budou rozluštěny.

A tehda Omladina umlčena

a rudé korouhve v čas opuštěny.

Však opatrnost zdaru nepřinesla,

na východ slunce marně národ čekal.

Šel nezdar za nezdarem, dlouhou řadou

a zlý se příboj kolem hranic vztekal.

Tož opět frasí – mixtum compositum –

nad českou zemí zabouřil proud mělký.

A poslancové modlili se: Bože,

když úspěch nedáš, dej nám aspoň lelky!

A přišla doba mnohem ještě horší,

ministři vzati, nebi žalujeme

na křivdy steré, nebe neslyší nás

a mračným přítmím do neznáma jdeme.

Co reskriptů je platno zpomínati,

co státních zákonů, co různých cetek.

Co platny sjezdy, řeči, resoluce –

dál národ hříčkou všelikých je pletek.

Však moudrý Vůdce v době nejhroznější

mu vyvstal přece, krisi rozebírá:

jsme příliš divocí a to nám škodí,

jen šakaly pán v klece nezavírá.

Nač tvářnost lví a proč hřmít zlostným hlasem,

to mocné hlavy od nás odpuzuje.

Ta nezahyne loďka, která vírům

vyhýbá vždycky, v zátočinách pluje.

Nás pouze skromnost ještě může spasit,

nic nechtějme a plakat nebudeme,

že nedali nic. V knize Hiobově

rad užitečných množství přece čteme!

A pak Bůh opustil nás v krutém boji,

že klerikální bořili jsme šance.

Tož Boha smiřme. Buďme aklerikální,

však pátery si volme za poslance!