TŘI HLASY. (Tichý večer:)

Nač vír, nač let, nač touha, jež se kácí,

ta marná přání, vše to píseň mladá;

květ v žáru zvad’, a v hnízdech zmlkli ptáci,

a velké slunce za obzorem padá.

Vše sklame tě, i láska tebe sklame,

vše láká a pak raní tě a znudí.

Je sláva hořká. Cíle? Bludy samé!

Jen mír, jen mír, jen mír si zamkni v hrudi!

Svrz břímě pochyb, hádanky nech žití,

ať nestrhnou tě v moře hloubky teskné,

dost měj, že zříš, jak luh se rosou třpytí

a nebes pláň jak hvězdami se leskne.

To vláha duše po slunečním žáru,

to hudba ticha po té vřavě denní,

jak staré lesy v zamodralou páru

se zahal v dlouhé, nekonečné snění.

Slyš modlitbu a oddychání země

a hlahol zvonů, jenž zní svatý k tobě,

svou hlavu skloň a blíž se přiviň ke mně

a v spokojení ruce sepni obě!

Bys měl ten mír, jenž se mnou v svět se sklání

jak stařec klidný, čistý jako děcko,

ruch křídel božských slyše vát kol skrání.