TŘI (I.)

– – – Čas je tak zoufale zdlouhavý.

Dnes ani karty mne nebaví.

Štěstí i neštěstí stejně mne nudí.

Ohníček! Ohníček! Tady to studí!

Ohníček zahřeje, ohníček těší.

Pro žáry ohníčku krásně se hřeší!

Na krásný ohníček vzpomínka zmátla,

– snad že je výroční den –

na krásný ohníček myslím si jen.

A člověk chvíli má, kdy žvatlá!

Vyžvatlá lásky, vyžvatlá msty.

– Rodokmen můj je nejistý.

Pochybnou existenci svou

děkuji ochotě tuláků dvou,

již v kterés noční chvíli

mou matku znásilnili.

Alkohol svedl prý je k žertům.

Zmizeli potom ke všem čertům.

Je časem obtížno najíti otce.

Matka prý umřela v druhém mém roce,

nevím jak, nevím kde, těžko říc’ dnes.

Úřady vzpomněly na rodnou ves.

Uznali za dobré, ctihodní páni,

by péči měla ta o vychování.

Váhala trochu prý – nepříliš mnoho,

pak se však ujala úkolu toho.

Uprostřed lopoty, výprasků, dřiny,

poznal jsem krásy domoviny.

A přespříliš když hlad mne hnět’,

„Kde domov můj,“ jsem začal pět.

O jídlo pěstoun neměl totiž muku.

„Kup za pět prstů,“ říkal, „co chceš, kluku!“

Ze zisku toho jakýs díl

za vychování zasloužil.

Drobné ty neplechy dělaly špás,

horko mne sežehlo, tužil mne mráz,

výprasky sloužily zdraví.

Bůh život požehnal pravý.

K mé věčné spáse zřetel též brán:

občas mne poučil velebný pán,

za hříšný život vypsán že jest

časný i věčný trest.

Pochybnost měl stran mojí ceny

pan představený,

o bídných časech mluvil těch,

obecních břemenech,

vypočet, vsi co tropím škody,

a šel pak do hospody.

Viděli všichni v celé vesnici

ve mně jen koukol mezi pšenicí,

už pohled na mne bouřil hněv.

– Nač máme živit tu zkaženou krev? –

Za to jsem zajímal však cele

našeho pana učitele.

Při školních návštěvách, řídkých dosti,

mručíval cosi o dědičnosti,

hovořil se mnou, otázky klad’,

rozměry lebky měříval rád,

zkoumal, kam touhou byl bych hnán,

ptal se mne, jsem-li tetován;

na štěstí zábava hluboká

jednou se udála do roka.

Občas den lopotný, trpký a dlouhý,

krátily vášnivé, vrtkavé touhy:

uprchnout pryč a jíti a jít.

Mne v modré dálky pudil cit,

vést chtěl jsem život volný, nový,

jak sluší tulákovi.

Žádostiv pohybu, žádostiv změny,

pud hnal mne neukojený.

Tu lásku vždycky k věci nové

mi zanechali tatínkové.

Rodinným zálibám činil jsem zadost,

v tuláckém životě prchla má mladost,

má láska k bližním mým stoupla z těch dob,

kůrku mi hodil ten, jiný mne kop’,

těžko je říc’,

co časem pálilo víc.

Ostatně nevyšel jsem z cviku,

postrach všech drůbežníků,

můj byl to časný cíl

užívat vhodně hospodářských sil,

pln snahy byl jsem očité

uvádět v pohyb jmění movité.

To však se různě vyplácí.

Kdys chyt’ mne sedlák při práci,

ač nehledal jsem známost skromně.

Obuškem začal bušit do mne.

Mne tento projev díků jeho

do vzteku uved’ šíleného.

Od jaktěživa přítel čestných mravů

rozbil jsem mu hlavu;

na štěstí pouze na chvíli.

Doktoři mu ji zašili.

Námaha byla marna ale:

druhý den seděl jsem v kriminále,

kde přemítal jsem o hříchu i ctnosti

v smíšené společnosti.

Vedli jsme o leččems zábavné řeči.

Byli to chlapíci s praxí už větší,

můj obzor malý

otvírali.

Prvý z nich chlap už letitý,

měšťákům četl levity,

kriminály se vlek’

po celý věk,

pro nepohody s Veličenstvy,

pak pro rušení náboženství,

pro jiných zločinů víc,

jež neumím ani říc’.

Když nuda mořila, chraplavým hlasem

podivné písničky zpívával časem,

s ochablým přízvukem stařeckých let:

– – Nechť zhyne starý, podlý svět! –

Mě bouřila ta prudká slova,

shroucená postava stařečkova,

zjev jeho podivný z jiného kraje.

– – Nese on pomsty hrom a lidu hněv.

Náš prápor do krvava plaje,

je na něm pracovníků krev! –

Refrain ho vysílil – tiše si leh’,

došelť mu dech.

Sotva si oddychl, vykládal znova

jizlivá jakási slova.

– – Jsou krys dvě sorty,

ty jedny mají hlad, ty druhé jedí dorty.

Ty syté vlast svou milují,

hladové v dálku vandrují.

Ty radikální krysy

nábožné nečtou spisy...

Takových řečí vedl mnoho.

Kousky jsem pouze zachytil z toho.

V mé nečinnosti útěchy

mi podávaly výslechy.

Akta se plnila suchá,

událost byla jednoduchá.

S důkazy lehká práce,

den soudu určen krátce.

Den před soudem

stařeček v celle byl v živlu svém.

Ze všeho

nic netušil mi dobrého.

– – Pán drží s pánem, pán pána chrání,

právo a zákon si vyloží páni.

Říkej si tisíckrát: Jíst chci, mám hlad.

Litera odsoudí zákona: „Krad’!“

Říkej si tisíckrát: za ránu ránu!

Jen pán má právo, ty cti právo pánů!

Páni nás odsoudí, páni nás vězní,

řeč naše nelibá pánům těm nezní,

státem hned otřese.

Paragraf najde se.

Co ze své dřiny já dnes mám?

Bez chleba jsem tu, jsem tu sám.

Ženu mi vzaly souchotiny,

v dolech jsem ztratil tři své syny,

dvě dcery v špitále

skončily nekale.

Bůh drží s pány, bůh pány chrání,

bůh pánům ovečky do stájí vhání,

bůh plní kapsy, stodoly,

bůh pánům všechno dovolí!

Bůh upírá jen k mocným zraky.

Čas nezbývá mu pro chudáky!

Není tu hříchu a není tu ctnosti,

není tu spravedlnosti,

silnější má jen moc!

Na konec přijde noc!

Umřeme, zahynem’, konec je všemu!

Soud věčný? Hahaha! Směju se jemu!

Vše nastrojeno prokletě.

Jen pomsta zbývá na světě!

Právo je špatná zbraň,

lze-li se bránit, se braň!

S úsměvem pochybným na svojí tváři

dí druhý soudruh: Zle se to daří,

když ruce naše okovy spjaty.

– – Však přijde jednou den odplaty! –

stařeček do řeči mu vpad’.

– Snad –

pokrčil druh náš rameny.

– Kdo věří, blažený!

Já na tu víru nedám ani grej!

Každý se o sebe postarej!

Co je na tom, co bude dále?

Leccos se naučí v kriminále.

Zde je zpola

vysoká naše škola.

Ve světě dosavad může se žíti,

hejlové dosud na lep se chytí,

lidé se koří zázraku,

dosud je dosti hlupáků.

Kdo nechce na světě bídnou být nickou,

využít musí hloupost lidskou.

Něco se vždycky trhne,

třeba se vůz též zvrhne.

Hlava se nad tím neztrácí.

Nás živí světa hlupáci.

Jestli tě zavřou, zase tě pustí,

v úklidu talent tvůj může růsti.

Ostatek: krádež! Maličkosti!

Pár měsíců a potom dosti.

Tělo líné

si aspoň odpočine,

osnuje v šeru

budoucí karriéru.

Měj hlavu bystrou a nebuď bloudem! –

Druhý den stál jsem před krajským soudem.

Na soudce upřel jsem zrak,

figury upjaté tak,

nic nepohne se na tváři,

nešlehne blesk, úsměv nezáří.

Žaloba dlouho dost se četla.

Nuda mne zatím hnětla.

Verš stařečkův se v mysl vplet’:

– – Nechť zhyne starý, podlý svět! –

President ptal se lhostejně, líně:

– – Znáte se k vině? –

Oči kams do prázdna upřené,

lhostejně řek’ jsem svoje „Ne.“

Pojednou

myšlenku měl jsem nezbednou.

– – Přiznám se, slavný soude, slepice

že milují mne velice.

Jakmile z dálky mne tušily,

pod kabát můj se ukryly.

Přiznávám se, slavný soude, nepokrytě,

nevím, jak přišel jsem k té popularitě,

snad

určil ji boží řád.

Slavný soude, nechci drzým býti,

ale zkoušku račte učiniti.

Bez groše v kapse, s hladem-li jdete,

drůbeže lásku dobudete,

slepicí, krůt a hus.

Věc stojí za pokus.

Bez groše v kapse, zkusit-li chcete,

tak jako magnet přitáhnete

nejenom železo, i lepší věci.

Jsou na to svědci.

Snad také slepice vzruší,

kohouta ve mně že tuší.

Na důvodech málo záleží.

To by bylo o té krádeži.

Ve směru druhém jasná záležitost.

Já vinen nejsem. Nelze cítit lítost.

Já prvý nebyl jsem, kdo tenkrát ranil.

Já prvý nenapad’, já se jen bránil,

s měkkostí největší.

Pan svědek Vávra dosvědčí.

Na pozemské té krátké pouti

chci nepřátelům prominouti:

odpouštím zbytek ran.

Káže tak Kristus Pán.

Leč, slavný soude, mám tu přání

stran slepicí těch předvolání.

V každou hodinu

dosvědčí moji nevinu,

skutkovou povahu objasní

vývodní svědkové překrásní.

Slavný soud

o návrhu tom račiž rozhodnout.

Nižádná na mně vina.

Ve jménu Otce i Syna!

Bohužel krásné této řeči

část jsem nepřenesl větší.

Předseda soudu, jak pergamen žlutý,

předseda soudu, nepohnutý,

zlovolné choutky mé cítě

slovo vzal mi hbitě.

Spolu

trest disciplinární diktoval do protokolu.

Líný,

Vávru jsem vyslechl, čeledíny,

zlé vysvědčení od obce,

řeč veřejného žalobce.

Pak slavný senát pro spásu světa

vinným mne uznal, tři udělil léta.

Však nade všecko pálil v dobách zlých

Vávrův smích.

Bezmocně sevřel jsem pěstě.

Mnoho, žel, stálo v cestě.

Ještě když z síně té v cellu jsem přišel,

jakobych tichý smích Vávrův byl slyšel.

V kterýsi krásný den

do trestnice byl jsem odvezen.

Nesvědčila mi ta půda.

Soužila mne strašná nuda.

Civět tady po léta,

toť historie prokletá,

jež pranic neláká

neklidného tuláka.

Nevidět slunce, nevidět mrak,

na čtyry stěny jen upírat zrak,

mít jenom procházku povinnou,

měřenou celou půlhodinou,

vše vidět včera jako dnes,

neslyšet obilí, neslyšet les – –

postava sedláka v tom čase

se svojím posměchem jevila se,

a bouřil vzteku záchvaty

smích ten proklatý.

Bych dlouhou chvíli odrazil,

pomsty jsem různé si obrazil,

oh, jen až budu na svobodě!

Myslil jsem na to stoje, chodě.

Žádostiv pohybu, žádostiv změny,

pud utlačen byl neukojený,

já byl v té době

jak mrtvý v hrobě,

jen vzteku žily záchvaty,

jež budil smích ten proklatý.

Člověk se baví podle své síly,

by ušel dlouhé chvíli!

Písnička starcova bouřila krev:

– – Nese on pomsty hrom a lidu hněv!

Jak čas mi ušel, nevím sám,

nejasně na to vzpomínám.

Bouřil jsem časem, proklínal, chřad’,

zoufáním, nadějí jat,

dny celé ležel pak tupý,

košíků pletl kupy,

dny, týdny, měsíce, rok, druhý, třetí,

své živě předsevzetí.

Tak přišel den,

kdy byl jsem svoboden.

Za dálným obzorem, za rudým květem

šel jsem světem.

Na cestě do Račic nebyl jsem líný,

bouřil jsem bledé a vyhublé stíny,

o krásách mluvil jsem jiné říše,

o mocných pýše.

– – Pán drží s pánem, pán pána chrání,

zdraví a sílu ssají vám páni,

hynete v kouři, hynete v psotě,

hynete bez tuchy o životě.

Hynete bídáky, ubozí bratři.

Vstaňte a vezměte, co lidu patří.

Vstaňte vy všichni, ruku v ruce,

ve jménu revoluce!

Marně jsem kázal zavřeným uším,

marně jsem kázal uvadlým duším.

Na kterés hroudě jsou vždy doma,

a k vzpouře sílu necítí.

Tak málo přec jen málo kdo má,

by nemoh’ nic už ztratiti.

Ten cit už vyrost’ zvykem denním,

majetných poslední to val:

zří na žebráka s povržením,

kdo ještě halíř zachoval.

Temně

mluvili ke mně:

– Nemožný převrat nenadálý,

je nutna práce pomalá.

Svět není ještě pro nás zralý.

Nač síla by se plýtvala?

Vše postupná je doby práce,

a vývoj všechno podá ti.

Čas přijde jednou vyrovnat se –

– Což mohu vůbec čekati? –

Já smál se: brachu, učení tvé skromné

není pro mne.

Čekejte, čekejte pro svoje děti,

vývoj vám dá něco po století,

úmornou, postupnou dlouhých let prací,

získáte právo hlasovací.

Co z něho čekáte?! Úlevu snad?!

Zkrácení práce? A žádný hlad?

Blaženi, kdož něco čekají!

Člověk se toho však nenají!

Země je volná, země je naše!

Nač chodit jak kočka kol horké kaše?

Žít nebo umřít. Živá

jediná touha zbývá:

zpražit tu zpupnou čeládku.

To čiňte na mou památku! –

Za dálným obzorem, za rudým květem,

šel jsem světem,

pěl temnou písničku

o krásném ohníčku.

Ohníček zahřeje, ohníček těší,

pro žáry ohníčku pěkně se hřeší.

Postava Vávrova v tom čase

s posměchem na tváři jevila se.

Za dálným obzorem, za rudým květem

šel jsem světem!

Večer už pozdní byl, do vsi jsem přišel,

muziku z daleka slyšel.

Muzika veselá a páry v kole,

občas i procházky zahradou dole.

Někde je vždycky kout,

kde možno odpočinout.

Dny věru těžké jsou, važte si svátku!

Pomalu plížím se k Vávrovu statku.

V těžký sen

je statek pohřížen.

I ten pes na dvoře nějak si hoví.

Spí lidé? Tančí? Pijí? Kdo ví.

Muzika veselá z daleka hraje.

– – Náš prápor do krvava plaje –

Na střeše škrt’ jsem sirkou. V chvíli

plamínky malé vyskočily,

volně se kroutily, háďata malá,

plazily ven se okénky

ty krásné plaménky,

hleděl jsem s rozkoší, jak střecha vzplála.

Oh, bylať rozkoš v tom.

– – Nese on pomsty hrom –

Vítr se zdvihl, jak spolčený se mnou,

plameny šlehaly nocí tou temnou,

za chvíli hořela ves.

Prchl jsem v les,

se skály vysoké hleděl jsem dolů

do plápolů.

Napínám oko: poplach a zmatek,

za statkem chytá statek,

jiskry, jež ohnivě plají.

Dobytek bučí v stáji,

poplašný cinkot zvonu,

v tom bezvýsledném shonu

zoufalé dětí výkřiky.

Toť krásný konec muziky!

Kletby se mísí slzami.

Smiluj se Bůh Váš nad vámi!

Rozhodit jiskry, rozmetat žáry,

toužil jsem do dálky v celý svět starý.

Zapálit, zadusit všechno tím čmoudem,

vzkřiknouti v ucho všem: jste před svým soudem!

Za všechnu bídu, pohrdání,

vše moci sžehnout bez ustání,

zřít lidí děs,

tak jako dnes!

Hasili, hasili, marně však,

volali marně do oblak,

déšť nesnesl se, vítr jen

se vzmáhal, jak by podplacen;

plameny blýsknou, vyletí,

žádají nových obětí.

Podivnou mocí

jat jsem byl v temnotách světlé té noci.

Hlava má jak by opilá,

krev v žilách jak by pálila.

Umru-li, na tom nezáleží,

mne těší, jak had rudý běží

po statcích, chalupách,

úkladný vrah.

Uštkne a uštkne: v krátké chvíli

všichni se otrávili.

Zpívám si s pomstěnou svou zlostí:

Není tu hříchu, spravedlnosti...

Dosud mám pocit onen v mysli

spletený, nesouvislý,

doposud vidím plameny,

dosud křik slyším zmatený,

pláč slyším štkáti v oblohu.

Ohníček hřeje, ohníček těší!

Pro teplo ohníčku pěkně se hřeší!

– Zde stojím. Jinak nemohu!