TŘI (II.)

Zlomený kříž, kout zapadlý je.

Nad hlavou jedle, dole sráz.

To je ta scenerie.

Z té řeči druhého čišel mráz.

– – Z vyšších sfér přicházím, ač se to nezdá.

V den mého zrození svítila hvězda.

Nepřišli tři však králové.

V světě to bývá už takové!

Péče žen život mi upředla jemně,

genia maminka viděla ve mně,

myslila plaše

na Messiáše.

Jsemť narozen

na Štědrý den.

Messiáš nebyl jsem, což dlužno říc’,

myslím, že v světě jsem nespasil nic,

vlastnosti poznala ve mně však skvělé

má teta, eine schöne Seele.

Tak k roli přišel jsem prokleté

zázračného dítěte.

S talenty k všemu a k ničemu vlastně

skládal jsem, maloval, zpíval, psal básně,

pln různotvarných vloh

už jako hoch.

Vždy předmět obdivu, nerad jsem čekal,

od věci k věci jsem ležérně těkal,

rozmaru soustavnost málo kdy hoví.

Tož talent raděj vždy odkryl jsem nový.

Život můj výsledkem sklonu byl toho.

Práce tu nebylo, nápadů mnoho,

mne jednotlivé jaly tony,

nedbal jsem dále o zákony,

duch, který nad ně povzletí,

Kraftgenie zašlých století.

Odpusťte řeči mé ve vyšším slohu,

mluvím však pouze tak, jak vůbec mohu!

Výraz můj, přiznávám, často vás mate,

co je to genij, možná se ptáte!

Co je to genij? Význam slova

leckterý půvab v sobě chová.

Genij vše může činiti,

genij se musí vyžíti,

genij jde svými cestami,

závazek každý mu neznámý.

Genij jde bez ohledu v před

a pro genia je tu svět.

Genij je maják, který bdí,

a vidí to, co jiní nevidí!

Morálky nezná: zná jen fakt.

Akt jako akt!

Pro blaho světa

talenty vzbouzela matka i teta,

největší talent, jenž laur získal mé skráni,

byl talent milování,

jejž kdysi u chlapce služka čilá

byla probudila.

Tož záhy byl jsem okouzlen

krásou žen.

Šíleně

od ženy letěl jsem ku ženě,

nějaká touha dál vždy štvala,

nějaká touha vytrvalá.

Hojený a přec nevyhojen,

ukájen a přec neukojen,

nové jsem hledal vždycky,

genij erotický.

Genij ten zabral však, u sta ďasů,

přemnoho peněz, přemnoho času.

Studia nechal jsem: nebavilo,

banální bylo.

Je trapné ale skorem,

je-li genij expeditorem.

Úřadek malý, hubený,

lásky a krve plameny,

matka, jež lomí rukama,

hle, pěkná skizza pro drama.

Rodinné jmění matčino

na lásky padlo, na víno.

Genij vše může činiti,

genij se musí vyžíti.

Kult zla mne upoutal, kult silných duchů,

nemoh’ jsem dýchati v měšťáckém vzduchu,

touhou jsem práh’

zlo chutnat v různých podobách;

opilý byl jsem černou vědou,

hříchu abecedou,

pyšný, král,

nes’ v knoflíkové dírce jsem les fleurs du mal.

S životem tím však byla to svízel,

mé dluhy rostly, můj úvěr zmizel

pomalu, lehounce.

Dne kteréhosi byl jsem u konce.

Měšťáků kapsy upjaté,

krčení ramen proklaté,

protekční gesto troupa,

toť situace hloupá.

Dotěrní věřitelé

mne štvali zatvrzele.

Čas malý půvab pro mne choval.

Několik tisíc jsem defraudoval.

Týden byl krásný... nad propastí

hřešiti a ani se nezatřásti,

a v proudu orgie

mysliti: teď se vše odkryje...

požitky tím jsou zbarveny,

stupňovány a zvýšeny.

Týden byl krásný: o to není.

Na konec přišlo probuzení.

Zatčení, plačtivé scény,

pláč matky zatracený,

jež docela

banálně z toho umřela.

Vkus estetický v tom mi přísně brání,

líčiti postup vyšetřování,

a vaudeville přelíčení.

To všechno cenné není.

Ni žalářová fadessa,

kdy člověk věří v nebesa,

květ barvy bílé,

– z dlouhé chvíle.

Skončil se dlouhý tento čas,

volným jsem byl zas.

Po čertech volným! V plném žáru,

bez sousta, kapky, bez krejcaru,

bez ženy

život je bezcenný.

Ve vězení mém vyrostla

touha zla;

kdy cella tělo poutala,

má fantasie těkala

do dalekých, záhadných sfér,

v jeden směr.

Místečko jakési, placené skromně,

příbuzný jakýsi získal pro mě.

Venkovské hnízdo, vzdálené města,

kam ani nevede ze světa cesta,

sídlem mým novým bylo,

mně se to protivilo:

šum ulic, kočáry, toilett lesk,

dav, ženy, v očích jichž koketní blesk,

to byla atmosféra má.

Zde finessa hříchů neznámá,

všechno je venkovské, hrubé, sprosté,

bez kultury to všechno roste.

Dlouho jsem nesnesl těchto pout.

Čas přišel kdys, je odvrhnout.

Na úřední jsem zase sáhl jmění

a zmizel bez prodlení,

rozvířiv hladinu místní.

V náladě šel jsem moralistní.

Zrak těkal mrzutě po šedém prachu.

– Tož tedy dožil jsem všude se krachu.

Podniky mé měly slaboučké nohy,

k ničemu nebyly všechny mé vlohy,

vlohy mé četné a vlohy mé skvělé,

jež kdysi nadchly tak mou schöne Seele.

Můj genij, zářivší nad nadání,

můj genij, milovaní,

mou situaci zhoršil kritickou.

Nákazu chyť jsem syfilitickou.

Fiasco života, veliký krach.

Žena mi byla jak veliký vrah,

úlisný, sladký,

od mojí matky.

Silnicí beru se bez cíle.

Děvčátko uzřím tu spanilé.

Zpívalo cestou písničku svou,

jaro jí zářilo z očí dvou,

jaro, jež v čistých očích leží,

pohyby byly pružné a svěží.

Žár jakýs nervy prochvěl temně,

stará má vášeň se vzbouřila ve mně,

s ní mstivý, dráždivý pocit,

nad nevinným vším procit’.

Daleko krajina byla pustá.

Děvče jsem povalil, zacpal mu ústa.

Nikdy jsem rozkoš necítil tak,

jak když hleděl v ten zděšený zrak,

v ty oči horečné.

Jsou vůně hříchu skutečné.

Jinýma hleděl jsem očima:

Milého děvče snad v dáli má.

V etapách všech se rozvíjela

přede mnou tragedie celá.

Ta hrůza činu – jak bych řek’? –

– kořenila požitek.

Rád znovu prožívám den toho děje,

rozkoší nerv každý ještě se chvěje,

rozvíjím možnosti, kombinuju,

zlem spáchaným se opojuju.

Ó, zlo je rozkoší, nad kterou není,

krev naši pobouří, krev naši vzpění,

opustit jenom nesmí city

půdu morality.

Zlo bez té příchuti není zlo moje,

zlo žádá, abys znal, že čin tvůj zlo je.

Nechci já morálnost ničiti:

morálky proplétat, morálky šálit,

morálce blížit se, morálce vzdálit,

toť krásný program pro žití.

Ze všech mých umění zbylo mi toto.

Hra jde teď ku konci... nedbám já o to.

Genij se musil vyžíti –