TŘI JEZDCI.

Tři jezdci jeli polem

a jeli doubravou

a tmy jim houstly kolem,

a mraky nad hlavou.

Tři jezdci jeli lesy

kams v dálku v těžký boj,

a sýček houkal kdesi:

„Jdou na smrt, hola, hoj!“

A všem třem náhle duši

jak těžký černý sen

myšlenka jedna kruší:

„Proč na smrt jdeme jen?“

Děl první: „Mladou ženu

a dítky doma mám –

nejdražší za ně cenu:

svůj život za ně dám,

by cizák loupeživý

je nevzal sobě v plen:

jen pro ně byl jsem živý,

též mřít chci pro ně jen!“

A druhý s koněm stanul:

„Mou láskou byla vlast,

jen pro ni vždy jsem planul,

smrt za ni bude slast.

Ó, drahá vlasti moje,

jak měl jsem tě vždy rád –

pro tebe teď jdu v boje,

pro tebe umřít snad!“...

Tak jezdci hovořili,

jak jeli doubravou,

a mrakem měsíc chvíli

jim svitl nad hlavou.

Jen třetí zamyšlený

dál mlčky cestou jel

a stále zasmušený –

až posléz temně děl:

„Ach, u mne věc je jiná:

Jak země daleká,

mne nikdo nevzpomíná,

mne nikdo nečeká.

Matka tlí dávno v hrobě,

otce jsem nepoznal –

trpěné cizí robě

ústrky jen jsem znal.

Nevím, co láska ženy,

co dítek laskání,

nevím, co přítel cenný,

co sestry usmání.

A vlast? Nač lháti třeba?

Mám jakou otčinu?

I pro ten kousek chleba

jsem musil v cizinu!

Och, vlast! Toť pouhá fráze!

Nač toho zapírat?...

Lhát život ještě snáze –

však hůře umírat!“...

Tak děl, a dále jeli

tři jezdci doubravou

a černé mraky spěly

jim dále nad hlavou.

A půlnoc byla skorem,

když lehli k oddechu,

by ráno za svým sborem

dál jeli v pospěchu.

A záhy v tiché snění

dva jezdce spánek jal,

však třetí v rozechvění,

proč zemřít, přemítal.

A náhle – a sám neví,

kdos bílý se mu jeví,

jak z dálných říší host.

A v tichém usmívání

se blíží víc a víc

a nad jezdcem se sklání

a líbá jezdce v líc.

A tiše jezdci praví,

jak van když šelestí:

„Tvůj žal ti v oči staví

jen vlastní bolesti,

však na věk lepší, příští

proč zhola nemyslíš?

Věz: krví na bojišti

věk lepší vykoupíš!“

A jezdec patří v žasu,

jak zjev mu kyne v dál:

tam v bílém slunném jasu

bez počtu zástup stál.

Bez počtu zástup bílý,

všem štěstím září líc,

a všichni v pozdrav milý

mávají jezdci vstříc...

A náhle všechno zmizí. –

Vstal jezdec udiven:

Tam v dáli, v zemi cizí

se budil nový den.

A jezdec hotov k boji

teď pevně tiskl meč:

„Nuž vzhůru, druzi moji,

vím též už, zač jdu v seč!

Za všechny v budoucnosti,

kdož po nás přijdou v svět,

chci nyní s ochotností

dát život za oběť,

by nové z naší krve

pak vzrostlo lidstvo zas,

a šťastnější než prve –

a lepší nás!“ – – –