TŘI JEZDCI.

Dni záříjové, předvoj podzimu,

druh za druhem šly tiše jako ve snu.

Již bledým zlatem ověsily břízy

a jeřáb v kopci jasným šarlatem –

jen vážné jedle ve svém vdovím šatě

se tměly proti nebi světlému.

Dnes od rána šel drobný, chladný déšť

a teprv teď, když slunce zapadalo,

zdvihl se vítr, mraky rozehnal

a probil cestu jeho paprskům.

Mír večerní se snášel na krajinu.

Jen vánek občas chvojím zakýval

a povzdychl si v oroseném listí.

Tam na pokraji lesa, starý bor

kde s mlázím ještě nesmělým se mísí,

kde lískou, metlicí a ostružinou

mýť hustě zarostla, tam pod bukem

dva jezdci stáli v tichu podvečerním.

Z nich jeden, mladší, ještě jinoch byl.

Jen lehce plavé chmýří pokrývalo

mu ret a bradu. Jeho modrý zrak

byl v dálku upřen jako v zasnění.

Hruď jeho prosté krzno halilo

a k skráním těsně přiléhala přílba.

Meč po boku mu visel. Pravicí

žerď třímal korouhve, s níž orlice

svá tmavá křídla rozpínala k letu. –

Druh jeho starší byl. Let šedesát

mu mohlo býti, ale snad i méně,

bylť hlubokými život brázdami

tu tvář, to čelo rozryl. Slepý byl,

jak podle těla držení bys poznal,

i nebýt černé pásky přes oči.

Byl prostovlasý, z domácího sukna

měl hrubé šaty, škorně na nohou.

Nos dravčí, silně prošedlý už knír,

ten tvrdý rys kol úst – tvář bojovníka,

již vyžíhaly válek plameny –

byl překrásný ten sivý krahujec! –

Zde pod lesnatou horou v mýtině

už drahnou chvíli stáli oba jezdci.

Les měkce šuměl. Oba mlčeli.

Tam v dálce oráč, chtěje doorati,

než zešeří se, koně pobízel.

Ve světlé výši káně kroužilo,

mha noční těžce už se vlekla lukou.

A v tichu sotva slyšně zaržál kůň

a uškubl si trávy. – Náhle hlavu

muž starší zvedl, jak by naslouchal.

A vskutku: zdáli zazněl dusot koňský.

I jinoch vytrhl se z myšlenek

a oživeně obrátil se k druhu.

Ten levicí ho chytil za rukáv:

„Již jede,“ řekl, „veď mne, Václave!“ –

A oba popohnali koně v klus

vstříc jezdci, který po silnici pusté

se blížil sem. To vysoký byl kmet,

jak topol štíhlý, věkem nesehnutý,

ač skoro devadesát perných let

by schýlilo i tam ty silné duby,

bít vichřic hněv a protivenství hrozná

v ně tak, jak bila v skráň tu vznešenou.

Až ke krku byl upjat v kabátec,

měl šedé spodky do bot s holeněmi

a na hlavě měl čapku kulatou

a zcela bez ozdob. Jen úzká stužka

červenobílá středem šikmo k štítku

v ní svítila. – I on již spatřil jezdce

a koně stiskem pobídl jim vstříc.

Dva prsty zvedl k štítku na pozdrav,

a jak se usmál, řada bílých zubů

se pod převislým knírem zaleskla. –

Teď setkali se. Potřásli si rukou.

On políbil se s nimi. Všichni tři

pak vjeli v rozestoupivší se horu.