TŘI JEZDCI.

TŘI jezdci vyjeli úsvitem,

kdes každý z mlhavé strany,

i sjeli se pod modrým blankytem

a na mžik rozbili stany.

„Kam cestou?“ ptal se druha druh,

a hleděl, zda erb nemá vadu:

„Aj, dál tedy cestou jedinou

ke kouzelnému hradu!“

Jeden jel na bílém komoni,

ve štítu orlí měl péro,

a gemy a perly s čabraky

jak hvězdy mu jiskřily v šero.

Druhý, na bujném hnědouši,

měl jenom oruží prosté;

leč kdykoliv jím zamává,

jak obr do výše roste.

A třetí na koni jako noc,

nemá ni uzdy, ni sedla;

jen travou jak letěl, v jednu tříšť

perlami rosa se zvedla.

I jedou spolu jak o závod

a chřípě divokých koní,

jak větřily by jiný vzduch,

se dmou a podkovy zvoní.

A jedou slunečnem, deštěm i tmou

přes pláně, rokle a srázy,

a nedbají, čím je kde zdržují,

ni výstrah, že zlomí vazy. –

Tři jezdci bujnými komoni

jak větrem dali se nésti:

myšlénkou, činem a citem v dál

ke hradu lidského štěstí. –

A zdali do hradu dojedou?

Kronika nemá ni zdání.

Jiskry jim srší za stopou,

jak noční mizejí tmání.