Tři jezdci.

Tři jezdci jeli tiše doubravou,

močálem jeli – mraky nad hlavou.

Červánků krví západ zahoří

a první jezdec takto hovoří:

„Já smuten v boj jsem nikdy nespěchal,

však dnes jsem doma sestru zanechal;

tak mladičká jest – jaký trud a žel,

až uloupí ji cizák nepřítel!“

Teď nový mrak se po obloze hnal

a druhý jezdec tak se zadumal:

„Což sestra žal svůj brzy pochová,

jak pod okénkem zazní podkova;

však hůř jest mně – já doma ženu mám

a bolesti pln na ni vzpomínám.

Ta dítky má – div mne to nezmučí!

pod srdcem jedno, druhé v náručí.

A jak hloh trpké nese ovoce,

tak vychování dítek bez otce!“

Nezavál vichr z pusté skaliny,

leč třetí zalkal z duše hlubiny:

„Což sestra, žena – věru bolný cit!

já ale matku musel opustit;

matička moje, bídná stařena,

jak nad potokem vrba zlomená,

ta vypláče si oči do krve,

vždyť jedu od ní dneska po prvé;

té při vzpomínce jest mi ku pláči,

kdo po smrti jí víčka zatlačí!“

A v smutném tichu jedou dál a dál

močálem černým, kolem holých skal,

a nežli měsíc na vlnách se skvěl,

na sestru první jezdec zapomněl;

a válečnou když píseň zapěli,

i druhý jezdec čelo zveselí;

a vrahů tábor hle již v plamenech,

však třetí pořád samý pláč a vzdech;

a nežli mlha klesla na trávy,

již vybojován boj byl krvavý.

Prvnímu orel v lebku zaťal spár

a v rose schladil krve jeho žár.

Vlk druhého si zavlík’ v houštinu

a bohatou měl na něm hostinu.

Leč třetí prapor až ke konci nes’

a s jmenem matky na rtu k zemi kles’.

A že i v smrti na ni vzpomíná,

tož z těla jeho vzrostla kalina,

a na kalinu bílý ptáček slet’

a zazpíval – keř jeden list a květ,

a zpívá ptáček z noci k svítání: –

ó matko! – dítě! – jaké shledání!