TŘI JIZBY.

Jak často sníval jsem o kouzlu jizby prosté,

jak má ji mnohá chýž,

kde vonná květina na bílém okně roste

a oknem v pole zříš.

Jak vlídná byla by, jak útulně by hřála

a jak bych žil tu tich’,

prost slávy, v samotě, jež kolem kruh svůj spjala,

jen ztracen do snů svých.

Pak zase myslíval jsem na komnaty šeré,

kam krajkou clony jen

se zlatý paprsek na skříně, sochy dere

a na čalouny stěn.

Kde bývá pagoda a kde se vasy šeří,

parfumů vzduch je syt,

kde v kleci papoušek si škube světlé peří,

v němž hraje slunce kmit.

Ach, sny! Nic víc. Je zpola život ze sna.

Teď jizby jal mne zjev,

jež nejvíc klidu dá, až úzká je a těsná

a z několika dřev!