TŘI LESNÍ PANNY.

Vlá šumění lesem, noc temně jej smuší;

jde tamtudy mládec – a teskno mu v duši.

Hle, proti němu z nejtemnější strany

tři lesní tu panny

blíž na laničkách kluší.

Ta na lani bílé, ta první v jich reji,

mu dí: „Hleď mi v oči! Zda v srdci tě hřejí?

Ó vzpomeň sobě, čí to pohled sladký!

Mám oči tvé matky

a něžné srdce její.“

Ta druhá, ta štíhlá na laničce plavé

dí: „Znáš-li mé líčko, to radostně smavé?

Mám útlé lokty, k objímání čilé,

rty sestry tvé milé

a její písně hravé.“

A na laňce vrané dí spanilá třetí:

„Znáš vlasy mé zlaté, jež k tobě teď letí?

Ty spnou tě se mnou na nejsladší chvilky!

Mám vlasy tvé milky!

Ó pojď mi do objetí!“

Však mládec jim vece: „To marno, vy krásky!

Rty miluji bledší a zlatější vlásky,

tvář sinou, spící tiše v bílém kvítí – –

jen s ní chtěl bych sníti

sen věčný věčné lásky!“

Vlá bouř noci temnem, les vichru se vzpírá,

však mládec ho nedbá, v tmách anděla zírá;

zjev lesních panen v bouřný vír se ztrácí.

Sjel blesk, dub se kácí –

a mládec pod ním zmírá.