Tři mušketýři.

Po dlouhých letech přišel zas

mi na oči starý ten Dumas –

můj bože, jaký krásný čas

v sežloutlých listech těch dřímá!

Jak mluví tony vábnými

ke mně ta každičká řádka!

Jako by zavála za zimy

fialek vůně kol sladká!

Jako by hlasem radosti

a září naivní v oku

volalo z bezdna věčnosti

mládí mé v desátém roku!...

To bylo ráno... Já se chvěl

a cítil každý nerv bíti:

já „Mušketýry“ v tašce měl –

a musil do školy jíti!

Tu k příkladům druhů zběhlejších

jsem prvně obrátil zřetel:

pustil jsem školu s očí svých

a dal se přes panský jetel,

přes potok, kam jsem zpola pad’,

přes luka přeletěl v mihu

– chvilkou sáh’ v tašku, jest-li snad

nevzal kdos drahou mi knihu. –

Jsem v žitě; kolem klasy kryt,

cvrčkové u nohou pějí,

skřivani létají pod blankyt

a dolů písně své lejí,

nevidím, neslyším, celá zem

mění se přede mnou v žase:

já žiji v kraji prajiném

a v dávno minulém čase.

Dvůr krále, malebné ústroje,

intriky, záhadné věci,

psaníčka, láska a souboje

a čtyři, čtyři ti reci!

Já trpím, nesu strastí řad

i slzy kanou mi tiše –

trpím však, slzím s nimi rád,

ba v jakés hrdinské pýše...

Vytřeštěn zrak, dech utajen,

v spánky krev kladivem tepe –

já žil, to nebyl klam neb sen,

ach žití velkolepé!...

Je večer; musím domů jít,

ne však hnán strachem a hlady,

než že mi shasl denní svit,

a že už nevidím tady. –

Nevolno, cizo bylo mi

ten večer v rodinném sboru –

a k všemu na slovo lakomý

mlčel jsem ve hrdém vzdoru.

A koupil za svých úspor pár

důkladnou lojovou svíci –

a ráno měl jsem v očích žár,

tmu v hlavě a plamen v líci.

Já dočet’, hlavu v dlaně klad’

a vypuk’ v bolestné štkaní –

ne, že to špatně skončilo snad –

však proč – to dnes nevím ani...

Po mně to kostelníkův čet’

– jak bych ho viděl dneska:

hoch malý, má tak zbožný hled,

a tvář jak dívky hezká. –

Čet’. Dní jsem neviděl ho pár,

do školy nepřišel taky –

Pak přijde matný, v lících žár

a zarudlé, zapadlé zraky.

Pak čet’ je Sekáč. – „Sekáč“ pak

přezdívka byla jen pouhá;

trup malý, nohy dlouhé však,

a chodil jak pavouk ten zdlouha. –

A po něm Klement domkářčin,

hoch štíhlý s vážnými rysy;

– on nebyl zlé té báby syn,

vzala prý z Prahy jej kdysi,

a lidé o něm říkali,

že nezná rodičů ani,

a my mu za to dávali

ovoce, chléb na potkání. –

Ti oba četli. Žádný z nich

do školy nepřišel taky –

pak přišli, oheň na lících

a zarudlé, zapadlé zraky!

Měli jsme radu. Znovu zas

jsme se vším vzájemně zpili,

znovu si kouzlili dávný čas,

znovu zas dávno v něm žili.

Až Klement v posled povídal:

„Hleďte, též my jsme čtyři,

my budem zrovna tak žít dál

jak tito mušketýři.“

Přijato.Jdeme v žito zas

v radosti a touze žhavé;

dělena jména mezi nás:

každý má trefné a pravé.

Porthosem*) Sekáč ihned zván,

Athosem Klement, jak ví se,

pro mě jak stvořen d’Artagnan,

kostelník pro Aramise.

Pro kardinála Richelieu,

jenž nám všem nepřítelem,

zde katechet náš přísný je,

mračný a s vrásčitým čelem.

Dál roste řada jmen veliká,

máme vše, ať to kdokoli,

máme i žlutého koníka

z té prvé kapitoly!...

A tak jsme ještě téhož dne

dali se do práce hnedky,

my psali listy milostné

a začli s děvčaty pletky.

Však už hned všem nám k postrachu

Richelieu zjevit se spěchal,

ve škole hodinu na hrachu

veřejně klečet nás nechal!

Ale my našli pomsty cíl,

oh, my se strašlivě mstili:

ty kluky, které on pochválil,

my jsme hned po škole sbili!

My často o něm zpívali

jízlivou, potupnou odu,

na jeho zhoubu jsme pívali

z potoka zkalenou vodu!

My s Hugenotty válčili,

šli v souboje a pračku dravou

a domů často chodili

s boulemi, rozbitou hlavou!

A což když přišel prázdnin čas!

Richelieu náhle byl v prachu!

náš Porthos mínil: „Ujel as

před námi z velkého strachu.“

A znovu v boj a v lásky vír!

My bili, nám bili hlavy –

však každý z nás byl mušketýr

i v lásce i v boji pravý!...

Prázdniny přešly, podzim táh’,

konec to radosti, léta...

Na mušketýry osud sáh’

a rozvál do všech stran světa!

Aramis, který v duchu svém

pobožné jádro choval,

začal se zabývat kostelem

a při mších ministroval.

Porthos byl strážcem husích stád,

jež honil na pole sžatá,

já musil do Prahy shledávat

moudrosti zrnečka zlatá.

A doslech’ pak, že do dáli

vezli též Athose v krátce,

u nás prý o něm říkali,

že odjel k otci a matce...

Dnes člověk slouchá s údivem,

co mu vše paměť ta říká!

To vše se zdá mu býti snem,

to snad se jiného týká!

A zas ví, že to s radostí

a září naivní v oku

dnes volá z bezdna věčnosti

na něj čas desíti roků!...

Ach, Athos zhas’ už hrdinný

v Bosně kdes v zápase tuhém...

to psali tenkrát noviny

v osmdesátém druhém...

Už Porthos taky dřímá kdes;

podlehl o život v boji:

řemenem chycen v kola kles’

a zdrcen byl v továrně stroji.

Aramis klidně po otci

tam u nás kostelničí,

má děti, jež prý vždy do noci

v modlitbách, zpěvu cvičí.

A já už vcházím do těch let,

kdy člověk žil už dosti,

kdy nedívá se s touhou v před

však zří v klín minulosti!...

A dnes mi přišel v ruce zas

po letech starý ten Dumas –

můj bože, jaký krásný čas

v sežloutlých listech těch dřímá!

Ba, mluví tony tak vábnými

ke mně ta každičká řádka,

jako by zavála za zimy

fialek vůně kol sladká!...