TŘI MUŽI A JEDNA VĚC

Tři muže viděl jsem v zástupu hlučícím: vlast,

tři muže tiché, jak šelmy lapené v kleci.

Neměli na čele vpálené znamení kast,

jen všedních dnů šedivý závoj těch, kdo nebyli reci.

Ten jeden, zrak upřený v zem, se sebe sama ptal: vlast?

Je to, co držím a rvu, co mučím sám strádající?

Jsou to mé klasy, má nať, má tráva, můj řepný chrást?

Je to, čím sílím a schnu jak pode jhem tažní mí býci?

Ten druhý pohodil hlavou, pěst ze zvyku zaťatou: vlast?

Je to, co v srdci mi zažehlo věčnou vzpouru,

zlatá kolébka jiných a ocelová pro mne past

s návnadou krajíce chleba, uváleného v mouru?

Ten třetí s úsměvem tvrdým se do prázdna zahleděl: vlast?

Jsi to ty, života bído, živá a jasnozřivá,

kterou mám v prstech jak slepý, když jménem tvým chtějí mě mást,

a kterou mé oněmlé srdce vždy ožije zas a zpívá?

Tři muže viděl jsem v zástupu hlučícím: vlast,

a každý z nich mlčel mlčením, které sílí.

Neměli znamení žádné, jen to, které vpaluje strast.

A ti muži šli, aby jako lvi za ni se bili.