TŘI NOCI.

Poslechněte, milé děti,

povídku chci vyprávěti,

pohádku o Mikuláši,

který v noci tajně chodí,

do punčochy dary hodí,

zlé však čertem straší.

Mikuláš byl biskup svatý,

ornát nosil celý zlatý

na předlouhé na košili,

mitru zlatou samou perlu,

v ruce zatočenou berlu,

a vous dlouhý, bílý.

Nade všecko rád měl děti!

Všude jemu ve zápětí

pobíhaly nedočkavě,

učil je a zkoušívával,

za otčenáš dárky dával

zvláště vtipné hlavě.

Chudý otec tři měl dcery.

Nastaral se na chuděry,

nalopotil, marno všecko!

Hlad je moří, dluhy kruší,

tu chtěl ďáblu zapsat duši:

prodat vlastní děcko!

Svatému však Mikuláši

zlá ta zrada spánek plaší,

v noci vstane, tmou se plíží

ke chaloupce ku okénku:

tři hlavičky vidí z venku,

očka spánek tíží.

Otevírá zpolehoučka,

tma je uvnitř, zhasla loučka,

pátrá zticha... co to visí?

punčošky dvě na okénku!

hází do nich po prsténku,

s dukáty je mísí.

A již mizí bílá hlava – –

Ráno první panna vstává,

požehná se křížem svatým,

s lůžka skočí bosé nožky –

zkřikla! – vjely do punčošky

s darem přebohatým!

Je to radost! Boží divy!

Kdo to vzpomněl milostivý?

Zaplaceny všecky dluhy,

ještě něco z toho zbude,

vyjasní se oči rudé

jako modro z duhy!

Přišel večer. Sestra mladší

k oknu nejdříve se tlačí,

punčošku tam svoji věsí – – –

Nespí – – čeká – – posléz usne – –

Něco cinklo v síni dusné!

Bože, jaké plesy!

Dívky skočí, k oknu pádí,

otec ven, však tma mu vadí,

pozdě otevírá dvéře:

nikdo venku! běží zpátky,

slyší jásot dětí sladký – –

Kde se to jen béře?!

Třetí noci luna svítí.

Děti nespí, srdce cítí,

moucha chvílí bzučí – –

Náhle v okně někdo stojí.

„Mikuláš!“ a v jednom roji

ven to všecko hlučí.

Kolena mu objímají,

ruce svaté zulíbají,

až ho láskou děsí! – –

A teď víte, děti naše,

proč před svátkem Mikuláše

punčochy se věsí?