Tři památníky.

Tři z různé doby památníky

mi často padnou do očí

a generac tří tužby, vzlyky

mi svojí mluvou tlumočí.

Nejstarší vázán ve sametu

má zlatou řízku, spony též

a věru více ohně, vzletu

a slov nikde víc nenajdeš.

V něm z růží vidíš loubí stkána,

hrdliček zástup jako sníh

a srdce šípem v středu zdrána

a labutí tlum v peřejích.

Kdes krajina – vždy při západu

a truchlá vrba cloní rov

a v rhytmického verše spádu

co v kámen psáno krásných slov!

A všady obětnice hoří

v girlandách květů do kola

a loďky táhnou v modrém moři

a tisíc srdcí plápolá.

Na každé straně desetkráte

čteš: Věčně tvůj a věčně tvá!

Ta láska zde v ořízce zlaté,

ta jistě věky přetrvá!

O přátelství tu psáno mnoho,

jež věčně neroztrhne hrob,

až v sled tě bolí hlava z toho,

tož k změně – v druhý oko stop!

Ten prostý je a z černé kůže,

bez ozdob v rohu, po stranách,

však otevřeš, v něm číst se může

ve lapidárních literách:

„Až po letech tvé oko vlídné

na těchto stránkách spočine,

přej almužnu mi slzy bídné,

ó sladké dítě, nevinné!

Ba chceš-li třeba, dař mne kletbou,

i tato bude pamětí;

kdo klam a zhrdání měl setbou,

mít za plod můž’ jen prokletí!

Tož klň a laj! – Však přes mé jméno

lhostejně nejdi bez řečí,

by hloupě bylo zapomněno,

to byl by trest můj největší!“

Tak v Byronovském psáno tónu

a podpis jako v kámen vryt.

Však věřte, nad tiradu onu

že mnohem víc můj jímá cit

poslední z těchto památníků,

kde podpis ani nelze číst,

bez líčených slov, bouřných vzlyků,

kde pouhé datum kryje list.

A dále nepsal nikdo více.

Ó jistě chtěl bych přísahat,

že v touze dívčí zrak i líce

zřel nejvíc ten list plápolat.

Že prostičké ty cifry data

jí nejvíc k srdci mluvily,

v nich žila každá chvilka zlatá

té celé jejich idylly.

Bez deklamace, beze frásí,

jak přímé dlaně pevný stisk,

v boj odhodlání do nesnází

a vše pro pouhý srdce zisk.

Bez romantické kudrlinky,

bez žravé pýchy mrazivé:

zde pravé kouzlo upomínky,

tak cudné jako poctivé.