TŘI PERLY

Starého maharadži zlatá klec

vězením rani z Durgatanu,

volnosti požívá tu ale přec,

neb může otevříti bránu,

jež vede v drahokamů plný sklep,

kde září člověk div že neoslep.

Pán z Durgatanu o tom marně sní,

zlatými šperky s drahokamy

jak svojí choti oči rozjasní

tisíců barev duhy hrami,

netuše, že starého supa spár

choť nepotěší vroucí lásky žár.

Strhuje rani v snění prudký vír,

v stříbrné noci sní o zjevu

tak krásném, jako smělý bohatýr,

jejž slavil ve hrdinském zpěvu

potulný bard kdys dávno v rodných zdech

svou písní o Ramovi, Bharatech.

Ganeša, oblíbený radžův slon,

nesoucí rani na břeh k moři,

zastavil se pro velký lidu shon,

jenž hradbu nerozbornou tvoří.

Nag, perel lovec, dává život v plen,

by velkou perlu z moře vynes’ ven.

Náhle se ozve v davu šum a ruch,

slon chobot zvedá, hlučně troubí.

Nag, slíčný jinoch jako Hari bůh,

jenž s bohyní se Lakšmi snoubí,

před rani kleká s perlou, pravý div,

takovou nezřel nikdo jaktěživ.

Po druhé znovu z hlubin zrádných vln

vynáší perlu lovec smělý,

zrak jeho milostné je něhy pln,

co touhou kleká rozechvělý

a snem se sladkým náhle opíjí,

nevidí u noh sáček rupií.

Po třetí Nag se ještě hrouží pak

a dlouho na dně perlu hledá,

lid dobrý k moři v hrůze zvedá zrak.

Mrtev Nag, tvář ve smrti bledá

a ztuhlá ruka, něco svírá v ní.

Vylovil perlu velkou, poslední.

Na srdce rani padá stesku tíž,

to perly snad se v slzy mění,

když tiskne tři je k srdci blíž a blíž,

modrou, jak romantické snění,

zarudlou, jako tajné lásky hřích,

a bílou, jako v Himalajích sníh.