TŘI PĚVCI.

Tři pěvci přišli ke kalifa dvoru,

i pěli tam a vzešlo mnoho sporu,

kdo mistrem větším, neb umění jejich

tak unášelo a tak jímalo,

hned zvuků laškovalo na peřejích,

hned divě jako bouře hřímalo,

a v rozkoš duši každou potápělo,

že těžko věru bylo rozhodnouti,

kdo prvním z nich. Sám kalif sklání čelo

ve rozpacích, jej nejistota rmoutí,

neb rád by nejlepšího přebohatě

zvlášť odměnil na laurech, špercích, zlatě.

Lid rovněž na dvě rozdělen je strany,

tak, sotva že mu stačí hradu brány,

a pěvci před kalifem denně hraji.

Tu slyšel kalif, ve dalekém kraji

na poušti že prý velký mudřec žije,

kdys pěvcem též byl, jemuž poesie

zdroj pěníval se mocně vrchovatý.

I zavolán byl rychle ten muž svatý.

Ať kalifa všech pochyb vyléčí

a rozsoudí, kdo z pěvců největší.

I přišel vskutku, jásající dav

jej vedl v dešti květů do paláce,

a kynul kalif zástupu sta hlav,

by ztichnul, pak spor kmetu přednes’ krátce

a kynul pěvcům, aby pěli znova.

Vstal mudrc: Ticho! Netřeba mi slova!

Ty kalife, díš, tito pěvci tři

že stejně krásně pějí bez rozdílu?

Dle toho, jakou cenu svému dílu

z nich každý přikládá, tvou řeším při:

Rci, kalife, co kdo chtěl za odměnu

a posoudím hned jejich písně cenu.

Děl kalif: První vyžádal si meč,

je spolu rek a rád se pouští v seč,

chtěl damascenku s drahokamů svitem,

by jako v písni vyhrál v boji lítém.

– Co druhý chtěl? Ten vyžádal si koně,

na kterém s vichry v závod v divém honě

by pouští lít’ a slunce do svých dlaní

moh’ chytit, když se ku západu sklání!

– A třetí přál si? mudřec ptal se. – Chleba,

jen chleba, chleba nejvíc prý mu třeba,

o sirotky se po svém bratru stará,

pak o dva druhy neschopné víc k práci,

těm dětem oslazuje dny jich jara,

těm starým blahé, zašlé časy vrací.

Dost, zvolal mudrc, z křesla vstávaje,

zde největším je ze všech pěvec třetí,

ať letí sláva jeho do kraje,

buď živa ještě vnukům našich dětí!

On jistě srdce vložil v zpěv svůj vždycky,

neb kdykoli pěl, myslil po taji,

co jeho děti doma dělají,

co staří druzi – jeho zpěv byl lidský!

Ti dva snad rovněž velcí mistři byli,

však sobě hráli jen a sebe ctili,

ten třetí jiným srdce v oběť dal,

a proto největší je zpěvu král.

Ztich’ mudrc. Kalif v souhlas hlavou svědčil,

lid jásal kol a pěvci blahořečil.