TŘI PODOBIZNY. (I.)

Návštěva zde... uvítání,

hlučná radosť s obou stran...

objetí a vyptávání...

a již salon dokořán,

kam si hosta vede maman

na kávovou besedu...

Lili je teď s Bibi sama,

stojí jizby ve středu,

kam zář slunce kosmo padá.

Modravého prachu pruh

od podlahy k oknu skládá

ve sloup pestré prvky duh.

Lili celou půlí těla

stojí v této záplavě

(– má tu aureolu zcela,

jaká dána k oslavě

v chrámě zjevu každé svaté

na zatmělých obrazech,

jinak v míře vrchovaté

liší však se od žen těch:

nemá svatý mráz ten v oku,

ne jich stáří, ne jich vzlet –

mojí Lili toho roku

bude teprv sedm let –)

světlý vlas, jejž na zad tlačí

tmavý půlkruh hřebenu,

k ramínkům se hustě stáčí

chumlem zlatých prstenů,

líčka žhou jí, ne však strachem,

překvapením – ne a ne:

planou stálým zdravým nachem

broskve čerstvě trhané,

a ty oči! barvu mají

polní bledé fijaly,

pod dlouhou se řasou tají,

jak by světu skrývaly

pohled v duši, kde as leží

ráj jakýsi přesladký...

jsou tak tajůplné, svěží,

jako modro pohádky...

Bibi také starší není,

je však suchá, její líc

má to bledé zabarvení,

které léta zvětšujíc

časnou vážnosť jevit zdá se;

oči velké s leskem mdlým

hledí kolem v stálém žase –

jedny z těch, jež s oddáním

v celém žití jedno znají:

celou duši v pohled dát

a jím, co zde rády mají,

obdivovat, zbožňovat...

Lili prstík na rty klade

a s pohledem zníceným

po špičkách se nazpět krade

šeptajíc: já něco vím... –

vzadu v koutě stojí skříně

a v ní spousta úžasná:

zařízení do kuchyně,

jizba jakás překrásná,

divadélko s tuctem mimů –

mnoho, mnoho možno zřít,

co by ani plukem rýmů

nedalo se vyslovit:

též tam postel odestlaná

s poduškama bílýma,

na ní leží dlouhá panna

s nehybnýma očima:

Lili pátravě jí hlédne

v bíle malovanou líc,

z postýlky ji jemně zvedne,

v náručí ji houpajíc,

vrací se a ručky kyvem

ku divanu Bibi zve,

jež v napjetí žádostivém

nesla po ní zraky své.

Nyní sedí. Mezi nimi,

o zeď dobře opřena,

bledá, s hledy nehybnými

sedí panna hubená.

Lili šeptá. Vypravuje,

Pepi že druhou noc

nespí (Pepi panna sluje),

zuby prý ji bolí moc;

babička prý dnes jí řekla,

že se Pepi dokonce

nějakého hřmotu lekla,

proto, že jen tichonce

mluvit smí se, dvéře lehce

zavírat a nedupat;

Pepi též prý v noci nechce

z postýlky se nechat brát;

babička že povídala

zas jí novou pohádku

o Růžence, která spala,

o Honzovi ze statku,

jenž prý nosil hvězdu zlatou

pod kadeřmi na čele –

(buď se Lili mojí matou

pohádky ty přeskvělé,

jak hned na tom reku zříme

my i čtenář každičký –

či – a to je mínění mé –

v hlavě její babičky

se ty nitky pohádkové

musí splétat všelijak,

by se zdály z brusu nové,

až opředou Lilin zrak...)

– a ten Honza že prý jednou

na vraníku jel a jel

cestou pustou, nedohlednou

v divný les, kde zámek zřel,

kde prý bylo stříbra, zlata,

až prý přecházel mu zrak,

vzadu sedí spánkem spjata

Růženka, ji hlídá drak –

(čtenář zazlil drobné Lili

běh snad dosti logický –

oh, můj čtenář se zde mýlí:

to jen duch můj básnický

spracoval ty řeči její –

ona hned juž s počátku

spletla řeči ve peřeji

Pepi i tu pohádku.

Bibi též jí rozuměla;

poslouchala dojata,

v černých očích se jí chvěla

duše touhou napjata,

a ten celý příběh lepý

hned si živě kreslila,

při tom ručkou vlasy Pepi

bez ustání hladila).

Příběh stoupal... Honza bije

s drakem se... boj urputný...

poslední mu hlavu s šíje

useče meč mohutný –

a hned vše rozkvétá valem,

dýše vůní čarovnou...

v posled Honza stal se králem

a Růženka královnou...

(Všichni jiní vyprávěči

zmlkli by tu kratičce,

ale Lili přejde řečí

ihned k svojí babičce.)

Její babička prý vlasy

má tak bílé jako zeď,

že prý před dávnými časy

jako ona, Lili, teď,

byla taky takhle malá;

Lilinu prý maminku

nějaká jí vrána dala

zavinutou v peřinku;

maminka že povídala,

s babičkou že už je kříž,

bude prý už beze mála

teď z ní druhá Lili již;

maminka že často pláče,

jsouc s ní, Lili, v pokoji,

že jí říká: moje ptáče –

a že pro ni vystojí

mnoho strachu: nejraději

že prý by ji zavřela

před světem, by duši její

neotrávil docela...

– Ale já bych – Lili míní –

byla přeci nejradši

Růženkou, co spala v síni

zámku v lese, bodláčí. –

– A já taky – Bibi táhle

a nesměle prohodí.

Chvíli ticho. Lili náhle

hlavičkou svou pohodí,

s divanu se sveze na zem

a svůj plný obličej

v chmurný výraz stáhne rázem,

jak u vzrostlých vídá jej:

– U nás krejčí dneska zase

tloukl dole paní svou! –

Bibi hledí ve úžase

na ni tváří strnulou.

– To – dí Lili s indignací –

je přec jenom ošklivé! –

Bibi jako echo vrací:

Jo, to je přec ošklivé! –

V čtverci lesklém na parketách,

kam dopadá slunce pruh,

v němž se točí v modrých četách

blýskající prvky duh,

leží Pepi, v zemi hledí

nehybnýma očima,

roztažená, slova nedí,

nikdo si jí nevšímá...