TŘI PODOBIZNY. (II.)

Je zimní večer. V pokoj jdeme tmavý.

Na okna padá přísvit mihotavý

luceren z ulic. Jiskrnými blesky

ty ledné hrají na sklech arabesky

a pohlcují tento přísvit. Z kamen

naproti v koutě vyzařuje plamen

tenkými proužky. A tmou touto vlaje

příjemné teplo, s kterým smísena je

ta zvláštní vůně čistotná a tichá,

jíž pokojíček mladých dívek dýchá.

Jen táhlý tikot hodin s jedné stěny

a hukot v kamnech volný přitlumený

a chvilkou ohně zvučné zaprasknutí

lze slyšet – jinak nikde ani hnutí...

Teď v pravo od kamen se něco hnulo,

jak by se křeslo bylo posunulo,

a jasný hlas vzdych’ do tohoto šera:

– Ach, Bibi, Bibi, touhle dobou včera!...

A z leva, kde se také hnulo křeslo,

za odpověď se elegicky neslo:

Ach, Lili, včera – bylo lépe věru!... –

A zase ticho zavládlo v tom šeru...

– Víš, Bibi, včera asi touto chvílí

švadlena přišla, my ji obstoupily,

babička, matka; přinesla mé šaty.

To víš, byl každý zvědavostí jatý,

já nejvíc: švadlena mi šaty nese,

v nichž objevím se na svém prvním plese

To strojení! V saloně zatopily,

pár svíček k zrcadlu mi postavily

a česaly mě. Máť má – nikdy dříve

jsem nezřela ji v náladě tak živé

a radostné – se kolem mne jen točí;

a babička div nenechala oči

na každé stužce, stále povídala

a na své staré bály vzpomínala –

nu, babička má! Víš, jak máti říká,

že té se život víc už nedotýká,

že z přítomna už lepší čásť jen cítí

a v zpomínkách jen mladé slunné žití...

Švadlena při tom ještě na mně šila,

tu jakýs záhyb, tu cos přišpendlila,

a stáhly mě, až nevolno to zraku,

a mně přec lehko bylo jako ptáku!

Pak máť mi dala perly své kol šíje

a zatkla do vlasů dvě kamelie –

já byla hotova! Věř, nic jsem nemyslila,

já ani nevím, zda jsem vůbec žila,

já čekala, kdy přijdeš, a co dále

pak bude asi v tomto celém bále...

Tys přišla, a já zajásala v duši,

jak tobě pěkně bílý šat ten sluší,

na hrdle na sametce křížek zlatý;

a kamelie ve tvou kadeř vpjaty,

věř, byly stokrát krásnější než moje – –

– Mlč, Lili, o šatech: znám ruce svoje,

co dovedou, však mně to jedno bylo;

já nejsem nikdy hrda na své dílo

a jdu, v čem mohu. Já však zřela na tě:

tys byla bájná od hlavy až k patě

jak z pohádky zjev – a já zřela předem,

že nespatřím tě živoucím svým hledem

po celou noc, bys vedle mne si sedla. –

– Já, Bibi, chtěla, ale nedovedla

jsem odříci; tu vždycky přijde kdosi

a tak ti dojemně a pěkně prosí,

že zarmoutit ho nechceš; jednou kolem,

ty řekneš předem – a on s teskným bolem

pohlédne na tě – tančíš dvakrát tedy,

pak promenáda, a pak do besedy

se staví čtverce, a už zas to duje

a dotančí se, zas se promenuje,

pak začne valčík, dva, tři tanečníci

čekají na tě s prosebnou zas lící,

ty tančíš, tančíš, myslíš: sednu chvilku;

je pausa – v tom se řadí na čtverylku

a už se tančí – – a ten čas se řítí

tak rychle jako dosud nikdy v žití.

Věř, strnula jsem, když ta půlnoc byla,

vždyť jak bych sotva půlhodinku žila!

Nu, a v té pause přec jsem přišla k tobě... –

– V jídelně, Lili, sešli jsme se obě.

Jen tělo tvoje; kde jsi byla duší,

můj rozum ovšem hádal i teď tuší:

nahoře v sále. – Víš to, když jsi jedla,

žes neustále jednu řeč jen vedla:

že ráda jídáš řízky? – – Možno, Bibi.

Však nejraděj’ bych byla bezpochyby

ti s pláčem zajásala, jak jsem šťastná,

jak dnešní noc je čarovná a krásná,

a přec – žel bohu – kvapí! Však teď, rci mi,

jak ty se kocháš vzpomínkami svými

na tuto noc? Jak a s kým tančila jsi?

Jak se ti líbil? Co ti říkal asi?

Co bál ten vůbec? – – Bál mě bavil, Lili,

můj první bál... tam toilety byly

úžasné věru – vděčna jsem tvé máti,

že ráčila mi průvod svůj tam dáti;

i tanec bavil by mě – kletba byla,

že nemotornost’ má se uplatnila,

– ty víš, jak tančím – kdož tančili se mnou,

to poznali též a s poklonou jemnou

po dvou, třech krocích se mi poroučeli,

pak nespatřila jsem jich večer celý.

Však neželím; já stíhala tě zrakem,

jak polétáš tím pestrým lidí mrakem,

jak bavíš se, když byla promenáda –

a byla jsem tak všemu z duše ráda. –

– Cos řekla, Bibi, tomu tanečníku,

jenž uchvátil mě zrovna v okamžiku,

jak vešly jsme? Já pranic neviděla

než uhlazené vlasy kolem čela

a zlaté brejle, pozděj’ viděla jsem,

že hezký muž to, mluvil pěkným basem

a vybranými slovy – hádám skorem –

že bude asi někde profesorem.

A ten, jenž zadal se mi na besedu,

básníkem zdál se být dle řeči, hledu,

tak snivě zřel a mluvil velmi krásně

a citoval mi roztomilé básně;

pak student kýs, ten vplétal v rozhovory

komické vtipy na své profesory,

byl zábavný, a teď si představ, Bibi,

on říká, jak se mu mé jméno líbí,

(já řekla mu je), dále řečí dlouhou

mi povídá, jak zůstane mu touhou

mě spatřit ještě, ptá se, doufat smí-li –

a jeho oči tak mě uprosily,

já řekla mu, kdy chodím do piana,

on na to, bych nebyla polekána,

když zjeví se mi za některým rohem.

Teď rci mi, není-li to v vzhledu mnohém

hotové vyznání? Já neberu to přísně,

on jen chce přinést Hálkovy mi písně,

ty budem’ čísti. A pak na chviličku

přec můžem’ provést žertovnou s ním hříčku,

nic vážného, vždyť my ty muže známe,

a proto, viď, se nikdy neprovdáme.

Co měla máť má z toho, že se vdala?

Vždy říká mi, jak noci proplakala

a mě že raděj v klášteře by zřela,

neb sebe v hrobě, kdybych vdát se chtěla! –

– Ne, Lili, my se nikdy neprovdáme! –

– Vždyť, Bibi, se tak spolu rádi máme,

co víc nám schází? Kdybys mužem byla

ty, Bibi, pak bych takhle nemyslila –

ty jediná bys měla srdce zlaté! –

A štíhlé tělo na zad povypjaté

před kamna kleklo, dvířka otevřelo:

řeřavé uhlí vnitř se zlatě rdělo,

a tato záře na obličej letla,

a v hloubi očí zaplála dvě světla

malinká, tečky dvě se blýskající,

a dlouhé řasy nemohou jich stříci,

ač zorničku před žárem ukrývají.

A tváře, čelo, rty se hořet zdají

červánky plamennými těch dnů štěstí,

jež jistě musí této hlavě zkvésti.

Teď zakmitla se ještě ručka bílá

s lopatkou uhlí, rychle přiložila,

zavřela dvířka... postava zas tmavá

se země rychle elasticky vstává

a dí, a touha chvěje se jí v hlase:

– Ach, Bibi, kéž už jdeme na bál zase...