TŘI PODOBIZNY. (III.)

Bibi má, tvůj dnešní list

znova zas a znova beru,

musím zas a zase číst,

a zas je mi k pláči věru.

Bibi drahá, pravdu máš:

jak by od dne mého sňatku

přátelský ten svazek náš

ztratil se v tom shonu, zmatku,

jež mnou tenkrát zmítaly –

totiž: ztratil duši svoji;

jeho formy zůstaly:

chladné listy, které v roji

poletaly sem a tam –

nevíš, jak mi hořká byla

tvoje přání k jmeninám,

prosby, bych tě poručila

muži svému, dětem svým,

psané s pečlivostí velkou;

jak tím řádkem kratičkým,

že se staneš učitelkou,

zařízla jsi tenkráte

jako nožem k srdci mému

(tenkrát ruce sepjaté

řekla jsem jen: konec všemu!) –

po tvém listu chápu dnes,

že též vina na mé straně:

psala jsem ti listů směs

a neřekla odhodlaně:

Bibi, mluvme upřímně –

ne, já zatím dlouze psala,

kterak služky zlobí mě,

že má zub má dcera malá

atd. – však o tom dost.

Bibi moje, Bibi milá,

díky za tvou upřímnost’,

jež nás sobě navrátila.

Bože můj... Tvé dnešní psaní...

Nad každičkou řádkou tou

plakala bych bez přestání

nad tebou – i nad sebou...

Ty si stýskáš: osaměle

světem plynu – nevím kam,

vrásky lezou po mém čele,

a já se jen pořád ptám:

nač se soužit, k čemu žíti?

Kdyby aspoň kdos tu byl,

jemuž by moh’ člověk díti:

i nejmenší ze svých chvil

zasvětit chci tobě, drahý –

jinak ty dny bezcenné

pohodím kdes v prostřed dráhy

bídné, tmavé, ztracené... –

Čili prósou, moje Bibi,

smysl chápu-li těch slov,

myslíš, že ti jenom chybí

trochu lásky v srdce krov...

Bibi moje, co ti říci?

Nevím, zda tě přesvědčí,

co ti ruka moje chvící

s upřímností největší

napsat hodlá... Nepřesvědčí,

vím to předem, dobře vím,

marny jsou tu lidské řeči,

kde jde srdce s právem svým –

ale slyš: jsem vdána tedy,

dobře vdána – říkají –

muž je zdráv, pod mými hledy

děti pěkně vzrůstají –

ale šťastna nejsem; cítím

strašnou všednost’ v nitru svém,

a tak plížím se tím žitím,

že i sobě hnusna jsem –

a ty myslíš: láska! Bibi,

věř, že bych se smála ti,

jen v mém nitru cosi kdyby

nezačalo sténati...

Láska!... Byla tu snad... kdo ví?...

Příliš krásný je cit ten,

neměl by být člověkovi

na tom světě dáván v plen –

vždyť ti, které ona pojí,

nemají na práci nic,

než ji bíti vášní svojí

v etherickou její líc –

snad ti smysl toho temný,

pak mi věř, jsem zkušena...

snad to chápe duch tvůj jemný,

a ty zíráš zděšena

na mé řádky... Bibi moje,

uzavřenou květinou

je ta smutná duše tvoje,

má však věčně vůni svou...

list tvůj dchne jí každou řádkou.

Kdybys dneska zemříti

měla – pro tu vůni sladkou

hned chci s tebou měniti...

Nevíš, jaká sudba krutá

dovede to v světě být:

býti prázdna, vyvanuta

a přec dýchat a přec žít...

Jak vše přišlo – nelze říci,

ani hádat nebudu;

žádné rány hřímající

zavilého osudu,

žádná bolesť, žádná ztráta –

ale všecko to je zde,

o čem moje máti zlatá

říkávala: žití zlé...

Moje máti... Hlava její

jeví se teď zrakům mým:

bezútěšnosť v obličeji,

a já tak jí rozumím...

Dnes mi jasno, ze vší síly

proč se tenkrát vzpírala

mému sňatku; proč v té chvíli,

když mi přec pak žehnala,

řekla mi: Buď stloustneš, dítě,

nebo budeš nešťastnou...

Často utíkám se skrytě

k vzpomínkám a duší mou

táhnou chvíle z dětství mého,

naše bály, zábavy,

sny tak rázu veselého –

vše má nádech modravý,

jako mívá čistá dálka –

a vždy hlasem tesknoty

cosi v duši mojí zalká:

bylo – však ne při tom ty...

Vidíš, Bibi, stotožniti

nikdy se mi nezdaří

sebe s dívkou plnou žití,

jak ji duše moje zří...

Chvilkami též čekám cosi –

zázrak, jenž mě spasí snad,

ale za dnem den mi nosí

všecko staré v žití sklad.

Jsem už pětatřicet roků,

kdy se nejde jináče

nežli v pěkně volném kroku

a už nikdy neskáče...

A co čekám – snad se stane

také zvolna... Do vlasů

ponenáhlu jiní skane,

a pak k svému úžasu

člověk bude děckem zase;

jako bílá babička

bude v podvečerním čase

hýčkat děcka maličká

dětí svojich... Vidím živě

babičku svou... život dřív

též prý strh’ ji v proud svůj divě,

za to západ na podiv

vzplál jí pěkně; šťastna byla.

Víš, jak často sešlý hlas

ještě k zpěvu naladila? –

Toť div, jenž mne čeká as...

A jak takto – ptáš se – žiji?

Tuto chvilku mám jen klid,

nejlepší co v mizerii

svojí mohu vůbec mít.

Tchyně, ta šla s hochy mýma

na procházku; holčičku,

jež mi v kolíbce teď dřímá,

houpám nohou trošičku.

Muž je dosud v kanceláři.

Venku pěkně. V ulici

hází dubnovou svou záři

slunce zlatem sršící.

Neláká mne... nějak štítím

se teď styku se světem,

raději se bavím šitím

nad svým spícím dítětem. – –

Piš mi brzy, Bibi má.

Piš mi hodně, já též budu.

A zas slovy přimýma,

člověk nezbaví se trudu,

ale ulehčí si chvíli.

Líbám tě a jsem tvá

Zde je podobizna ta.

Vidíš prořídlé ty vlasy,

lícní kosť, jež vypjata

nad obyčej zdá se asi,

nad tou lící zapadlou

pohleď v zkalené ty zraky –

pak tu hlavu uvadlou

kolorovat musíš taky:

vem’ ten nádech nezdravý

první žluti podzimkové –

pak to, co tě pozdraví,

je vše, co se Lili zove.