Tři přátelé.

Tři přátele měl člověk v žití,

jim přízeň svoji věnoval.

I stalo se, měl na soud jíti,

jak přísný kázal říše král.

K svým přátelům hned pro útěchu

spěl zdrcen, všecek ubledlý

a prosil je, by k soudci v spěchu

jak svědkové jej dovedli.

Děl první přítel v tajném strachu:

„Ach, nemožno, – ač mám tě rád!

Bych dokázal to, milý brachu,

já na cestu svůj dám ti šat!“

Ten druhý šel kus pouze krátký,

kde cesta vede ku městu,

pak zasmušen se vrátil zpátky

a přál mu štěstí na cestu.

Leč třetí soudruh, – zvláště milý, –

ač ve sporu s ním často žil,

jej provodil až k cesty cíli

a před soudcem jej obhájil.

I ty kdys na soud budeš veden,

až ztichne ret a shasne hled;

ač tři teď máš, přec pouze jeden

ti přítel zbude naposled.

V tom prvním – bohatstvím jej zovem’ –

zda tvoje bude útěcha?

Jen v rouchu bílém, rubášovém

svou přízeň v rakvi zanechá!

A druhý přítel v parabole?

Toť přízně davů lichý třpyt!

Jen cesty kus na svaté pole

se půjde s tebou rozloučit.

Však třetí půjde k soudci směle

až za hrob tmavý, na věčnosť

a prosit bude za přítele.

Znáš jeho jméno? – Sluje ctnosť!