TŘI PRSTENY.

Chalif Saladin byl kdysi v tísni,

peněz potřeboval slavný vládce.

Řekli mu, že v Damašku Žid jeden

má jich více, než lze potřebovat.

Zavolal si Žida slavný chalif

a děl vlídně promlouvaje k němu:

Hle, vy Židé, tolik knih je u vás,

vaši mistři písem všecko vědí,

pověz ty mi dle moudrosti vaší,

která z věr všech nejlepší je víra?

– Saladin chtěl takto lapit Žida:

řekne-li, že židovská to jejich,

odpovím mu: urazil jsi moji –

a dám pokutu si zaplatiti.

Řekne-li, že křesťanská či moje,

zeptám se ho, proč že nepřestoupil

k víře Mohameda nebo Krista –

a dám pokutu si zaplatiti.

V každém případě jej tedy ztrestám

tučnou pokutou a přidám důtku. –

Vyslech otázku tu starý Hebrej,

zamyslil se hluboce a řekl:

Mocný vládče, pravda, v našich knihách

mnoho psáno je, však přec ne všecko.

Mistři písem našich leccos vědí,

všecko však ví jen ten Vševidoucí,

který zemí, nebem věčně vládne,

všecko vidí, přehlíží a přečká

časy, národy a vládce říší.

Jmena nemá, nikdo nevidí ho

a je všude... Co já vědět mohu?

Příběh povím tobě. Milostivě

vyslechnout rač starce povídálka.

Otec jeden kdesi měl tři syny

a měl rád je všechny rovnou láskou,

měl pak prsten, vzácný drahý prsten

s drahokamem, jakých málo v světě.

Prsten ten byl touhou všech tří synů,

každý chtěl jej míti, každý prosil,

aby jemu v dědictví byl vpočten.

Otec zavolal si klenotníka:

Prsteny dva udělej mi, mistře,

na vlas stejné, na vlas takto vzácné,

jak je tenhle, jejž na prstě nesu.

A když mistr prsteny byl přines,

tak se shodovaly jeden s druhým,

že jen oči otce mohly poznat,

který byl z nich jediný a první.

Na to pozval nejstaršího otec,

dal mu prsten jeden žádaje ho,

aby bratřím slůvka o tom neřek

a jim žal a lítost nepůsobil.

Potom syna druhého si pozval,

dal mu prsten druhý snažně prose,

aby dar ten před bratřími tajil.

Tak i třetímu dal prsten třetí.

Otec zemřel. Syni rozešli se,

každý měl svůj prsten, každý mínil,

že to prsten jediný a pravý –

a tak je to s vírou, mocný vládče.

Ty svůj prsten neseš spokojeně,

já svůj zase, křesťan má pak třetí –

a jen Otec v nebesích, jenž dal je,

jedině ví, komu dal ten pravý. –

Zadumal se nad povídkou chalif,

pokýv hlavou, pohladil si bradu:

V dům svůj odejdi teď, bratře, v míru

a nos bez závady prsten otcův.