TŘI RŮŽIČKY.

Na jaře vzkvetly v zahradě

tři krásné, vonné růžičky,

a rostly z jedné větvice

tak jako rodné sestřičky.

Kdys’ na večer, když západ plál,

tam přišel jinoch s děvicí,

a ona jednu růžičku

mu dala s tváří zářící.

Tu jemu oko zasvitlo,

i strh’ ji k hrudi blažené,

rty líbal, čílko, líce, vlas,

a tonul v slasti bezjmenné. –

Tu druhou růži jiný dal

své milence, když odcházel,

a hluboký a těžký ston

jej s požehnáním provázel.

Poslední dívka utrhla,

a zlíbavši ji převřele

ji darovala miláčku,

jenž táhl na nepřítele.

On pak, když raněn s koně kles’

a svět se před ním zavíral,

ji tiskl vroucně na srdce

a blažen v dáli umíral...

Tou růží – láska! – stejná povždycky,

těm působí slasť, těm bol nadlidský.

A někdy vítězné je znamení

a jindy ku věčnému trápení.

Těm hoře činí, těm ráj otvírá,

v ní člověk žije rád i umírá.