Tři sestry.

Byl král chrabrý, mocný mezi králi,

Duby vyvracel a lámal skály,

Nevládl však žezlem v blahém klidu,

Po železu svému velel lidu

Hrdým velením, co v jednom mžiku

Trestem svému hrozí přestupníku.

Ačkoli mu žezlo v ruku dali

Ti, kdo pánem svým jej udělali,

Král, když na trůně se usadil,

Davem zbrojnošů se ohradil,

Místo žezla kopí chvatem jal,

Dle své vůle hrdé kraloval:

Neb mu všickni po vůli jsou byli,

A svých šíjí před ním nachýlili;

Nikdo se mu proti příkoře

V slušném nepostavil odpoře.

Tedy svojí hledě výhody

Král se opřel právům svobody,

Jichžto národ před svým panovníkem

V době dávnější byl oučastníkem.

Zhrdnuv slávou mírudárce krále

Proti sousedům svým válčil stále,

Hlavu pokryv tvrdou přílbicí

Ostrou ozbrojil se sudlicí,

Těžkým mečem bedra opásal,

Jímžto v bitvách hrozně potřásal,

Jímž do prachu bojovníky kácel,

Kdyžto křivdu páchal, křivdu splácel.

Rozloučiv se s pohodlím a mírem

Podmanivým stal se bohatýrem.

Tedy za krev v boji cezenou

Byla sláva jeho odměnou,

Co u vřesku svojí hlučné trouby

Ohlasem se chlubí cizí chlouby,

A když váleční hrom zahřímá

Ústa svá si nejvíc nadýmá,

Aby potokem krev vylitou

Věstí oslavila hlasitou,

Věstí, která chloubou přesycená,

Lží a klamem štědře zbohacená

Po všem světě šíří se a roste,

Až se octne v říši bájky prosté.

A když vítěznou kde skončil válku,

Nemyslil král v míru na zahálku,

Ale od záblesku raního

Do večera ovšem pozdního

Se svou dobrodružnou svojinou

Za lesní se honil zvěřinou.

Kance divého kde zočil král

Tu jej první oštěpem svým sklál,

Bujarého tura krále lesů

U divokém k boji vyzval plesu,

A hle po nedlouhém odporu

Krví zbrocenou již prostoru

Zaléhal tur pádem svého těla,

Když mu sirá duše z hrdla spěla,

Aby v příští noci ptáků davy

Z tmavé vyplašila pradoubravy.

A již u nejbližších pospasů –

Vítězného důkaz zápasu –

Tuří rohy zlatem obroubené,

Sladké medovině zasnoubené,

Podával jest číšník pánu svému

Ku přípitku věru obrovskému.

„Sláva králi, sláva panovníku,“

(Ze sterých úst znělo hodovníků,)

„Sláva jemu, jenžto z vůle boží

„Svou a naši slávu v světě množí,

„Sláva ramenu buď královu

„Na bojišti jakož na lovu!“ –

Tedy od hor až ke moři vlád’,

Dost měl obilí a dosti stád,

Železnou mu rudu kopali,

V kovárnách mu meče kovali,

I že měl moc zlata a moc soli,

Hojnost pšenice na bujné roli,

Skvělého moc komonstva a manstva,

Kteréž přikoval si do poddanstva

Svojí panovnickou vůlí zpupnou,

Svojí snahou zhola neustupnou:

Měl též u závistných panovníků

Drahně nepřátel a protivníků;

Však kdy který mořem přivesloval,

Nebo s družinou naň přiharcoval,

Král svým mečem jenom pokynul,

Protivník pak z čista zahynul.

Věru nikoho král nešetřil,

Když se hněvem prudkým rozvichřil,

Duby vyvracel a lámal skály

Strach šel z něho na blízku i v dáli.

Tedy ve vlasti i v cizině

Druh i vrah se kořil hrdině.

A kdo z nízka mu se nekořil,

Naň se královský hněv obořil,

Jak když oboří se náhlým chvatem

Perun na hrdý kmen v boji svatém,

Na hrdý dub, jenžto nad doubravu

Lupenatou vypíná si hlavu,

Kterouž jedním rázem na padrtí

Hromonosná střela náhle zdrtí.

A když král ten blížil se již k hrobu,

Vstaltě jednoho dne v raní dobu,

Aby svoje hory ještě zhled’,

A své moře spatřil naposled.

Ale smutnoť opustit mu svět,

Na němž panoval již tolik let;

Ještě smutněji když zpomněl sobě,

Že svůj meč též s sebou složí v hrobě,

I že na bezbranné svojí pěsti

Národ musí pouta cizí nésti,

Dokud bídný život vystačí.

Když se takto trápil ku pláči,

Nenadále zjevil jest se králi

Stařec vyšlý z lůna temné skály,

Stařec šedivý co holub bílý.

„Co tě trápí – řekl – králi milý,

Vždyť jsi hospodin a hrdina,

Jaká jest ti smutku příčina?“

Král mu vece: ‚Moje duše kvílí,

Že ve příští po mé smrti chvíli

Bude v zemi mečův nedostatek,

Cizota, a dobré kázně zmatek.

Neb když s mečem položím se v hrobě

Sirý národ nedá rady sobě,

Jak by svého hájiti měl panství,

Jak by udržet měl u poddanství

Sousedy své, moje poplatníky,

Po smrti mé hrdé odbojníky.

Těžko levici jest bez pravice,

Vlasti bez meče a bez radlice.‘

,Po železe můj děd panoval,

Otec můj mně trůnu dochoval.

Neb ti, kdož mne králem vyvolili

K této volbě přinuceni byli

Důstojností mou, ba ještě více

Mocí ráznou svého králevice;

Neb jsem cítil v sobě k panování

V mladosti své božské povolání.

Nebe na dědičném staví právu

Blaho národův a králův slávu.

Vůle poslušen jsa nebeské

Žezlo uchvátil jsem královské:

I jak jedno slunce nebi vládne,

Tak já nedal zniku moci žádné.

Já rozšířil říši železem

Ve všech všudy válkách vítězem,

Se mnou zajde náš rod železný,

Do manstva lid klesne vítězný!’

„Králi! – vece na to šedý kmet, –

Slávou celý naplnil jsi svět;

Ale zdali tato tvoje sláva

Byla štítem zákonů a práva,

Zdali slze tvojich podrobenců

Nezkalily dubových lesk věnců,

Že jsi nevlád’ žezlem po slovansku

Ale Slovan vlád’ jsi po germansku,

Pavézou a mečem po železe

Rozšiřuje svého panství meze:

Na to odpověd dej nyní pravou,

Zda ti blaho lidu bylo slávou?“

,U Peruna tebe zaklínám,

Smělý starče, kdo jsi pověz sám!’

Takto rozhněvaný zahřměl král.

Stařec vážný mírně mluvil dál:

„Já jsem též byl druhdy panovníkem,

Bylť jsem mnohem více – sviaščenníkem

Nejvyššího boha nejpřednějším,

V chrámě Svatovita nejslavnějším

U Volinském staroslavném hradě.

Výspa Ránská2 dvořila mé vládě,

Oplývalť jsem zlatem, železem,

V tuhých válkách byl jsem vítězem

Proti Durinu a Sasíku,

Vládařem jsa všeho Baltyku.

Kam se koráb Ránský pošinul

Skandinávčík střelou pohynul,

I hned větrem pádil příznivým

Ku břehům své vlasti mrazivým,

Vroucí vzdávaje svým bohům díky,

Že mu mezi bratry loupežníky

Bylo možno z moře vybřísti

Bez vší úhony a kořisti,

Kterou, přálo-li by milé štěstí,

U nás zbrojnou ulovit chtěl pěstí.“

„Když se znova vrátil ze zámoří,

Kdežto hlad i zima lidi moří,

I jak bobr na břeh vystoupil,

Aby náš lid co vlk oloupil:

Bděl nad lidem svým náš Svatovit,

Nad svou vlastí bděl náš branný lid;

Jako na moři tak na břehu

Proti náplavu i náběhu

Korábů i zhoubců loupežných

Věnců dobyli jsme vítězných.

Jako když se lačné vlčisko

Na zálesní vrhne pastvisko,

Aby v bujném stádě švárných skotů

Hladu žhoucí ukrotilo psotu,

Probodené býčí zbraně hrotem

Bídně rozchází se se životem;

Nebo mstivému když ujde rohu

S hladem svým se vrací do brlohu,

Rádo že již tlamou rozchrlenou

Duši nevyplilo uděšenou

Do zbrocené krví horkou trávy

Na bojišti bez zisku a slávy;

Rádo že ta duše za šera,

Svatých ptáků strach a příšera,

Nevyplaší z chobotů a luhů

Plaché ptactvo krahujčího druhu:

Takto davy skandinávských vrahů

Kácely se druhům pro výstrahu

Jako vlci v prostřed jarých býků

Pod ratištěm našich bojovníků.“

„Jest to ovšem těžké umírání

Dravých nájezdníků v cizé stráni,

Kdyže tělo lidské nepohřbené

Dravcům na loupež tlí ostavené;

Když ta sirá duše bloudící,

Po pokoji doma toužící,

Dotud v onom světě nestane,

Dokud v požáru trup nesplane.

Duše z roucha svého vyzutá

Dotud k pozemství je přikutá,

Dokud tělo smrtí svlečené

V zemi nesloží se pohřbené,

Ovšem dobrých lidí mučidlem

Bloudí upírem a strašidlem

Sirá duše jako Běs a Třas,

Kdyžto půlnoční se blíží čas,

Zuříc proti lidem proti sobě

Dokud tělo neoctne se v hrobě,

Dokud dle svatého obřadu

Nepohřbí se proti západu,

K němuž jasná všehomíra svíce

Jako ke hrobu své sklání líce.

Hrdina, jenž za vlast umírá,

Do slasti se věčné ubírá,

Jeho posvátného popele

Laskaví se ujmou přátelé;

Oni druha svého ostatky

Ctí co nejdražší své památky,

Žalostnou jim triznu ustrojí,

Aby duše byla v pokoji,

Tělo v háji blízkém u domova

Do hlubokého se hrobu schová,

Aby nebožtíků blahých kosti

Ušly dravých zvířat lakotnosti.“

„Blažený, kdo na svém přestává,

Vášeň netrápí ho toulavá;

I kdo stálým ziskem svého plouhu

Krmí tělesenství skromnou touhu,

Také ozbrojenou z hruba pěstí

Neshání se z hurta po svém štěstí

V cizích všeho světa končinách,

Na cizího blaha svalinách.“

„Užíval jsem tedy po boji

Domácího blaha v pokoji,

Ježto zřídka tomu popřáno,

Komu žezlo v ruku oddáno.“

„Veškerého zboží prahojnost

Pro královskou měl jsem důstojnost:

Červeného vína od východu,

Koberců a čub až z Novgorodu,

Koňstva z plodné vlasti bitných Lechů,

Stříbra z bohatých hor šumných Čechů.

Všeho dosti směnou vzájemnou

Nad míru jsme měli potřebnou.

Z hroznů mok, jenž hody sladí všecky,

Prodával nám Bulhar a lid řecký,

Ještě více vína ze Zátatří

Slovenští nám prodávali bratři.

Od kupců a pruských bojarů

Měl jsem vzácného dost jantaru,

Sám jich nejvyšší i pop i král

Jantarem mne co rok daroval.

Bylť jsem v míru blahém, v boji tuhém

Dobrým jemu sousedem i druhem.

A ten náš bůh Slovanů, bůh mocný,

Ve všech potřebách nám nápomocný,

Blaho štědrým vylévaje rohem

Nejbohatším ve světě byl bohem.

Náš bůh pro svou milost neobjatou

Stál ve chrámě sochou ryzozlatou.

Tři sta kněží službě zasnoubených,

A pak tři sta koňů posvěcených,

Tři sta skvělých broňů bylo v stání

Zpocených, zpěněných o svitáni.

Však v mé duši plodil stud i strach

Onen krvavý nůž Ludovrah,

Jímžto kryve3 v háji bohů svatých

Těla kácel bojovníků jatých

Podlé zvyku Durinů a Sasů

Ke cti hromovládci Perkunasu.

Bohové, jež o člověka dbají,

Člověčí si krve nežádají;

Oni za svatou se vraždu stydí,

Popů Ludovrahů nenávidí.

Třeba režný chléb a pirohy,

Totě příhodný dar pro bohy,

Pro bohy jak bílé tak i černé,

Provázený slovem prosby věrné.

Ten kdo velkým vládne dostatkem

Velkým zavděčuj se podatkem,

Nesa bohům dary skvostnější,

Aby hojnost byla hojnější.

Dobře jest tu ve příbytku svatém

Bohy uctit stříbrem nebo zlatem:

Leč kdo lidskou obětuje krev,

Rozněcuje boží mstu a hněv.“

„Já jsem býval vládcem mohútným,

Vrahům ale vrahem urputným;

Od národu svého milován

Byl jsem otcem čeledi své zván.“

„Ač jsem dobrou míru štěstí měl,

Přece jedno osud odepřel:

Měl jsem manželky tři bez plodu,

Sobě bezdětek a národu.

Všecky tři mne rovně milovaly,

Ve svornosti spolu obcovaly,

Jedna i druhá mou manželkou,

Jedna druhé byla přítelkou;

Žádná před druhou se u vládě

Zvláštní netěšila výsadě,

Leč na rovně založeném právu

Šťastnou mého domu vedly zprávu.“

„První z královského byla kmene,

Z možné vlasti Lechům podrobené.

Ona, jakby sama byla Ladou,

Svojí krásou vynikala mladou

Nade všemi všude děvami,

Jako mezi rybolovkami

Labuť, kdyžto po hlubině plyne,

Svojí spanilostí pyšně slyne.

Plna ušlechtilé hrdosti,

Plna odvahy a moudrosti,

Má choť za národ i za manžela

Do boje by byla s námi spěla,

Kdyžto mně i mému národu

Nájezdník chtěl vydřít svobodu,

Na posvátnou naši otčinu

Ozbrojenou veda družinu.

Vděkem výmluvnosti libořečné

V době těšila mne nebezpečné,

Mužně k odporu vyzývala,

By mne po vítězství zlíbala

V ložci, ježto nám i národu

Ostávalo běda! bez plodu.“

„Této nehody mé příčina,

Teprv později mi zjevína,

Zbavila mne na vždy naděje,

Že mé srdce někdy okřeje,

Jak okřívá rosou sprahlé kvítko,

Jako otec když své zhlédne dítko.

Tchán můj, mezi králi hrdý král,

Proti sousedům svým v boji stál;

Slovan Slovanům jest křivdu činil,

A pak přemožence křivdou vinil.

Tedy nevinná ta bratří krev

Svalila naň boží zlost a hněv.

Jeden žertvec hroznou ujat mstou

Nad králem jest vyřek’ kletbu svou;

Bohům černým obět obětoval,

A svou kletbu ve svém srdci choval:

Aby všecky členy jeho rodu

Beze všeho ostávaly plodu.

Tuto kletbu nad svým hrdým pánem

Třikrát opakoval nad mým tchánem.

V chrámě boha hromem vládnoucího

Slyšán byl hlas kněze lajícího.

A ta kletba moudře zatajená

Tajemně mi byla pověřena

V sedmém roce po mém prvním sňatku,

Jako původ mého nedostatku,

Útěchy té, která otci kyne,

Když své dítky k svému srdci vine,

Kteréžto jsou otci hospodáři

Věrnou podporou, když v pozdním stáří

Sil i věhlasu mu ubývá,

Které, kdyžto hrob jej ukrývá,

Jsou i nástupci i plnitelé

Chvalných cností svého ploditele.“

„Bohové jsou ovšem spravedliví,

Leč i křivdy soudcové jsou mstiví;

Často přísní jejich výrokové

Dvojnásobní jsou jen úrokové

Starých dluhů, dávných přestupů

Ušlých bez pomsty a výkupu.

Za vinu pak často otcovu

Uchvátí trest hlavu synovu.

Nad veškerou jeho rodinou,

Ba i nad čeledí nevinnou

Trestu božího se metla sklání,

Před níž žádná lhůta neuchrání.

Dávno zapomněný hřích a dluh

Pamětlivý splácí mstitel-bůh.

Často pozdní pyká pokolení

Dávného svých dědů provinění.

Tak jest; svatý osud přísně velí,

Aby za předky rod trpěl celý,

Aby za jich vášeň zločinnou

Nastavil vnuk hlavu nevinnou

Pod všeliké pohromy a rázy,

Buda žertvou odvety a zkázy.

I kdo s prokletými obcuje,

Do přátelství s nimi vstupuje,

I kdo s krví bohem prokletou

V loži manželském krev mísí svou,

Tentýž stal se pomsty oučasten.

On neb jeho rod jest nešťasten,

Jestli přísné popřeje mu nebe,

Aby ve svých dítkách přečkal sebe.“

„Lechické mé choti neplodnost

Podrývala moji blaženost.

Když jsem láskou lidu oplýval,

Tím jsem více na to myslíval,

Jaký osud, až ulehnu v hrobě,

Ve příští můj národ potká době.

Víš to králi, že se klid a štěstí

Na trůně jen velmi zřídka městí;

Často neznámá i chudá víska,

Často střecha slaměná a nízká

Více blaha skrývá domácího,

Nežli síně dvoru knížecího,

V kterémž bohatství i s nádherou

Často bývají jen přístěrou

Nedostatku, co se v srdci hostí,

Jsa nazýván nespokojeností.“

„A však mysle na svou nehodu

Že jest jedna choť má bez plodu,

Sladkou kojil jsem se nadějí,

Že se na mne dítky usmějí

Z lůna choti druhé, choti třetí,

Jak se usmívají v svém podletí

Stromy zprohýbané pod ovocem,

Kde se každý květ stal plodným otcem,

Jak se v bujné usmívají trávě,

A své plodonosné těší slávě,

Když se květiny panenské

Těchy dočkaly mateřské.“ –

„Běda! hvězdy nadějí mých zbledly,

Moje sny mne zklamaly a svedly,

Jako v tmavé noci bludice,

Poutníkovi lstivě svítíce,

Se pravé jej cesty svádějí:

Tak jsem já byl sveden nadějí!“

„Druhá choť má podlé svého rodu

Z velikého byla Novgorodu,

Velmožného dcera posadníka,4

Obce Pospolité náčelníka.

Obec tato v hrdém svobodství

Mnohá převyšuje království

Mocí svou a leskem slávy své.

Bojíť se jí mnozí králové;

Avšak bohové jí blaha přejí,

Jejichž chrámy po městě se skvějí.

V chrámích bohů stojí podoby,

Vedlé podob zlaté nádoby,

U nich davy služebníků dbalých

Bohům slouží podlé řádů stálých;

Protož nebe velkým bohatstvím

Ctitelům se odsloužilo svým,

Celá obec nadělením božím

Všelikerým kyne světa zbožím.

Velké jsou tam statky, velké datky,

Jsouť tam plesy, hry a stále svátky,

Hlučné hody, štědré hostiny

Bývají tam co den slavíny,

Kdež je do sytosti všeho dosti

Pro cizí i pro domácí hosti.

Vždytě Novohrad ten tržištěm,

Všeho obchodu jest rejdištěm,

Kde se po všem městě jeví všady

Nejbohatší tovarů všech sklady.

Obec pět set setnin mužů zbrojných

V dobách může vyslat nepokojných

Proti nepříteli do boje,

Aby zmožen šetřil pokoje.

Protož zdávna na severu vládlo

Slavné po všem světě pořekadlo,

Ježto králům bylo na příkor,

Že jest marný všecek vzdor a spor

Proti věčných bohů svatým řádům,

Proti mocným Velkým Novohradům.“

„Z téhož města do lůžka jsem svého

Pojal dceru vládce, zvoleného

Podlé zákonního návodu

Samostatnou vůlí národu.

Nejskvělejší hvězdu na severu,

Nejkrásnější Novohradskou dceru

Z matčiny jsem vyveď světnice,

Rozmilou choť do své ložnice.

Ona slavné rodičů svých jméno,

Ona veliké též vnesla věno

Do vzácného domu otců mojich,

Oslavených ve chrámě a v bojích.

Ale větší nežli v jejím věnu

Pokládal jsem v jejích cnostech cenu,

V její prostodušné přímosti,

V její lahodě a skromnosti,

Ježto bez nádhery pánovité

Květla jako kvítko v stínu skryté.

Novohradčanka má krásou těla

Nejenom se ve své vlasti skvěla,

Ba i naše krásy na západu

Velebily její vděk a vnadu.

Jako nebeských hvězd záře hasne,

Když vyvstává z moře slunce jasné,

Takto ona, kde se objevila

Krásy dvorské krásou zatemnila.

Národ upřímně ji miloval,

Štědrou Posadničinou ji zval.

Neboť na lid laskava jest byla,

Mnoho obtíží mně ulehčila

Cudnou přímluvou a štědrou dlaní,

Jsouci spíše matkou nežli paní.

Pročež všickni s myslí dětinnou

Ctili ji co vlastní matku svou,

Přejíce jí dítek lepotvárných

Za odměnu činů blahodárných.“

„Tato tužba mého národu

Ostávala, běda! bez plodu;

Já pak bezdětností bez své viny

Byl jsem opět kárán za zločiny

Svojich po přeslici pokrevníků,

Na svobodu spiklých svobodníků,

Jižto chytře ukrytými pikly

Svobodný řád podrývaly zvyklý,

Jako řeka tajně zuřivá

Svoje břehy nízké podrývá,

By se širším drala korytem

Na podmolu v tůni ukrytém.“

„Králi, poslyš děje výstražné

Této svatovraždy odvážné;

Strastiplný tento příběh hlásá

Jaká svatokrádcům kyne spása.“

„Když se k otcům odebral můj tchán,

Jenž byl od vší obce milován, –

Nebo nedbaje své výhody

Svatě šetřil dávné svobody,

Nejvyšším jsa obce úředníkem –

Od lidu byl zvolen Posadníkem

Nejmladší syn nebožtíka pána,

Mého laskavého druhdy tchána.

Svat můj svým velikým bohatstvím,

Ovšem opatrným pokrytstvím,

Větší počet na svou přiveď stranu

Větenníků5 v radě velké pánů;

Druzí občané mu také přáli,

Neb jej za ochránce pokládali

Svobody a dávných výsad svých,

Dlouhým stářím svatě stvrzených,

Také všecka města přespolní,

Knížata a vládci okolní,

Národové ovšem dalecí

Dary poslali jsou knížecí

Jako příteli a panovníku

Nově zvolenému Posadníku.

Slované, jež pole svá si oří,

Skandinávští plavci od Zámoří,

Čudové pak na půlnoci dále

Hojným lovem živící se stále,

Lotyšové ba i Litvíni,

V těžkých válkách statní vojíni,

Hrdých knížat stálí poplatníci,

Bohů krve chtivých služebníci,

Kteří Zniči, jenžto věčně hoří,

Ohni svatému se zbožně koří,

Posvátným pak klanějí se hadům,

Poslali své posly k Novým Hradům,

Aby přízeň Obce Pospolité

V době obnovili příležité.“

„Hned již na počátku úřadu

V tajnou scházeli se poradu

S posly knížat mnozí větenníci.

Posadník i jeho náhradníci

Zrádnou zde se smlouvou zavázali

S čudskými i zámořskými králi,

I dle přislíbené úplaty

S blízkými se shodly knížaty,

Že chtí nájemničí rukou brannou

Všecku obec jednou schvátit ranou;

Že chtí u povšechné vichřici

Posadnickou zdrtit stolici,

Aby místa postoupila svého

Velebnosti trůnu královského,

Aby zlaté žezlo ve své pýše

Pozdvihlo se nad berlicí výše,

Která zdá se býti nad občinou

V ruce posadnické slabou třtinou.

Spurnou obec nepodalých lidí

Jenom mohútný král slušně řídí,

Jehož panování věhlasné

Lhůtě nepodléhá dočasné,

Jehož synové a nástupníci

Lépe nežli všickni posadníci

Za blaho prý ručí trvanlivé

Obci svobodné, leč neduživé.

Jako na komoni z pustých stepí

Bez uzdy jen dotud jezdec dřepí

Dokud běhoun v cválu divokém

Plachým neskotí ho poskokem:

Jen tak dlouho v obci svévolnické

Právo může vlásti posadnické,

Dokud obec poslušna být ráčí,

A svou milost zítra nezjinačí;

Dokud obsah nových zákonů

Nestane se ostem půhonu,

Jenžto velí obce náčelníku,

By se stavěl před soud porotníků,

Jejichž oslavená spravedlivost

Slove ctižádost a ziskuchtivost.“

„Velikou jsem tedy žertvu spravil,

By mne hanby bezdětné bůh zbavil,

Úrody bůh plodův hospodár,

Z jehož ruky plyne zmar i zdar.

Slitovníče, odvrať nehodu,

Kteráž mému hrozí národu!

Až já král bezdětný lehnu v hrobě

Sirý národ nedá rady sobě.“

„Do noci jsem na modlitbách bděl,

Náhle výrok z bohových úst zněl:

,Jsou tři děvy, sestry spanilé,

Prasvaroha dcery rozmilé,

Které, až ty s mečem lehneš v hrobě

Ve zlé uchrání tvůj národ době,

Lépe nežli potomků tvých zbroj,

Líp než nástupců tvých hrdý voj.’

„Když se moji dnové naplnili,

Já pak s mečem lehl do mohyly,

Stal se pravdou výrok mého boha.

Spanilé tři dcery Prasvaroha

Lid můj proti vrahům z ciziny,

Ba i proti zrádcům otčiny

Po smrti mé věrně bráníce,

Byly strážná vlasti trojice!

Já pak podrobenec Morany

Nad svými jsem plesal Slovany,

V hrobě temném jsem se radoval,

Že můj lid se moudře spravoval.

Nyní však přicházím z říše stínů

Útěchu dát Slovan Slovenínu.“

Skončiv, za ruku jal posluchače

Krále, jenž se ledva zdržel pláče;

Pak jej vedl přes vysokou horu,

Přes vysokou horu v prostřed boru.

Potom dále velkou dolinou

Prostrannější spěli pěšinou

K hoře druhé, ke třetí až hoře,

Ke rozlehlé dále ku prostoře.

A zde rajská byla krajina,

Na níž blyštěla se hladina

Jezera co křišťál čistého

Pod soumrakem rána časného.

Zacházel i zašel měsíc bledý,

I zas krajinu mrak pokryl šedý.

Na horách, jež vůkol strměly,

Pod věterkem bory šuměly.

Zde si král i průvodčí duch krále,

Oba na omšené sedli skále,

Během nezmožení chodcové.

Nyní desku z blánky březové,

Desku plnou písma tajemného

Stařec vážný z roucha vyňal svého.

Vůkol této desky svatá zář

Světlo na starcovu lila tvář;

On pak hlásal slova svatosvatá

S desky tajně bystrým zrakem sňatá.

Ledva tato skončil slovesa,

Skvělý oheň projel nebesa,

A hned mžikem ve tři prameny

Skvoucí rozlily se plameny,

Do jezera spouštěly se s hůry,

Před jich světlem šeré zašly chmůry.

I hned děvice tři krásné plynou

Jako labutě tři nad hlubinou,

Větrem rozváté jich kadeře

V jasném zrcadlí se jezeře.

Slunce na obzoru vysokém

Světlým plynulo již potokem,

A hle! rajská končina ta celá

Jak před svatbou nevěsta se skvěla.

Děvy troje dále k břehům plynou,

Náhle před diváky v hloubi zhynou.

V křišťálových síních u jezeře

Hostinné se otevrou jim dvéře,

A zde jako družné bělice

Rusalky je baví velice,

Zpěvánkami, povídkami, hrou.

Někdy z hlubiny se proderou,

Nevidomky v světě putují

Blahu lidskému se radují.

„Králi, nebuď déle žalostiv,

Svatovit je tobě milostiv,

Modlitbami ukojen jsa mými.“ –

Stařec pravil slovy potěšnými:

„Ty tři sestry jsou tři nebešťanky,

Jsou tři sestry, Světla vychovanky.

Ony byly štítem mého lidu,

Když jsem ku věčnému zašel klidu;

Ony někdy budou obranou

Lidu tvému bohem poslanou,

Pevnější néž hory pravěčné,

Ostřejší než meče dvousečné;

Proti loupeživých vrahů roji

Budou brániti tvůj národ v boji,

Cnostem budou učit v blahém míru,

Aby v sebe sám měl národ víru,

Zvířecími zhrdna vášněmi:

Ty tři sestry zvou se Písněmi.“

„Ty tři sestry, nebe poslice,

Budou Slávy strážná trojice;

A ta trojice když vyjde v jev,

Tam kde Slovan, tam i bude zpěv.

A kde slovanský zpěv bude zníti,

Život slovanský nebude hníti

Pod mohylou v stepi nasypanou,

Po níž plaché větry smutně vanou,

Kvílíc, že na hrobě bez pomníku

Nemohou dát zprávy cestovníku,

Jakého as popel bohatýra

Němý hrob ten ve svém lůně svírá. –

Dokud slovanský zpěv bude znít

Národ bude v sebe víru mít.

Nikdy pod návalem ciziny

Nebude lid zrádcem otčiny,

Ale srdcem, ale jazykem

Věrným svému hnízdu slavíkem,

Na ostrově třeba osamělém

Bude dávné Slávy hlasatelem.

A ty písně, co pro němou zradu

Ze svých dávných vyhostí se sadů,

Do hrobu se skryjí ve své vlasti

Před národem cizím bez účasti.

Tyto písně jako upířice

Ze svých dávných hrobů vystoupíce

K novým plesům v řadě nových časů

Pozdvihnou zas na novo svých hlasů.

Doba nová novou zdvihne Slávu

Kde jí velkou vykopal čas návu.

Dejž bůh, aby tyto písně tklivé

Z mysli vymrštily pamětlivé

Nesetřené časem obrazy,

Dávné křivdy, hrozné úrazy,

Které ve slovanském pokolení

Starých dějin svaté hlásá jmění.

Dejž bůh, aby pozdní pravnukové

Chtěli zapomenout v době nové,

Co jich pradědové utrpěli,

Když svým mečem nade vlastí bděli!

Kéž by na své matky zapomněli,

Co svým mlékem druhdy přikájely,

Když jim děcka byla odňata,

Cizopanských chrtic štěňata.“

„Dejž bůh, pravím ještě do třetice,

Aby vnuci nepomněli více,

Že to slovanské a čestné plémě

Druhdy v lůně svojí vlastní země

Za nečestné bylo prohlášeno,

I že vrahem bylo obráceno

V otrockou i zahozenou chatru.

V zemi Bodrců6 a jejich bratrů.

Nebo do budoucí hledím doby,

Vidím toky krve, vidím hroby,

Meče zlomené a okovy,

Ohavný dar z pěsti sokovy;

Vidím v naší vlasti staroslavné

Zbořených měst rozvaliny dávné;

Slyším ohlas jejich názvů milých

Ozývat se ze rtů odrodilých;

Slyším těžkých břinkot řetězů,

Ohavný dar z ruky vítězů.

Leč když do nejdalších věků zhlédnu,

Slyším píseň hlučnou, píseň jednu,

Která různé sloučí národy

Pod korouhví svaté svobody,

Kdyžto potomkové nejpozdnější

Uslyší tu píseň nejzpěvnější,

Která neustane v rozlevu

Jednoho všech lidí prozpěvu,

Aniž hrázemi se nezamezí,

Dokud nad jařmem lid nezvítězí.

Tehdáž v moudrém smíru, v dobré shodě

Dávných soků vnuci na svobodě

Ruce přátelské si podadou,

Aby práv svých byli ohradou,

Aby dvojí byli pevností

Svobodné již jednou lidskosti,

Aby Teuton nad svým dávným manem,

Nebyl více pánem nad Slovanem.

A jen temná pověst pro nauku

Bude badavému hlásat vnuku

Slabou, čím dál slabší ozvěnou

Dějův pravdu nevyvrácenou,

Aby vnuk ten posouditi uměl,

A svým srdcem tomu porozuměl,

Jak i pych i hrubost národu

Svou i cizí ruší svobodu.“ –

Řekl, za ruku pak krále jal,

A s ním nazpátek se odtud bral,

Až tam ku dolině dlouhosáhlé,

Kde se stařec zjevil králi náhle.

Zde pak několik slov tajných pravil,

Slávu Máť i krále blahoslavil,

A hned před zrakoma i před sluchem

Stařec vlídný pouhým zmizel duchem.

Král pak, jenž se tolik natoužil,

Žalostí se více nesoužil,

Bez žalosti potom lehl v hrobě,

Meč svůj sirý do hrobu vzal k sobě.

Jeho dvůr mu velkou triznu spravil,

Pomník bitvy jeho zveleslavil.

A tři sestry, jak tři Lady krásné,

Komnaty své opustivše jasné

Ve hlubinách skryté jezerních,

Na břeh vešly za dob večerních.

Každá ráčila si vyvolit

Svoji zvláštní cesta mezi lid.

Jedna hnedky vešla do chyže,

Jež u dráhy stála nejblíže,

Od té chyžky u nevelké dáli

Živnosti dvě, sousedky dvě stály,

Jak dvě popelavé hrdlice

Nerozlučitelné družice.

Druhá sestra podlé obřadů

V skvělém rouchu vešla do hradu;

Třetí u válečném táboře

Na velké se octla prostoře.

První sestra, co pod nízkou střechu

K vesničanům vešla pro útěchu

Jejich klopotů a mozolů

Na poplužním vlasti podolu,

Byla v bytu hostinném a prostém

S ochotností přivítaným hostem,

Jako milá družná vlastovice,

Když se domů vrátí na Letnice,

Nad krovem když náhle zašvítoří

Poutnice ta přišlá ze zámoří,

A svým dějepravným štěbetem

Nad šťastným se těší příletem,

I nad hnízdem vloni sklenutým,

Od zvedené chasy netknutým.

Děva u kolébky sprosté stála,

Nejkrásnější písně zazpívala;

Pěla o bozích i o bohyních,

Dvoru nebeského hospodyních,

V jaké době, jaké oběti

Jim se mají v chrámě snášeti,

I jak prostá srdečnost a přímá

Nejmocněji bohů milost jímá.

I jak Radhoštova7 laskavost

Vlídnou libuje si hostinnost,

Která hostě ve svém vítá stánku,

V jedné ruce chléb a v druhé slánku.

Pěla jak se země budí ze sna,

I jak květoplodným krokem Vesna

Po všech kráčí lukách, po štěpnicích

Do Zelených Svátků o Letnicích,

I jak umělý rod pilných včelek

Vysílá své roje na výdělek,

Hledat slasti v ňádrech květů skryté

Pro obživu obce pospolité,

Která v nezachvělé důvěře

Rozkazu své hledí mateře,

Aby prospěšným vlast květla řádem,

Zima aby nehrozila hladem!

Zpívala, jak včely u svém vtipu

Nejvíc květnou libují si lípu,

Posvátný strom holubího lidu,

Jenžto na roli své žive v klidu,

Dokud vraží syn ve zlobě své

Syna Slávy k válce nevyzve,

Aby na jestřáby, na luňáky,

Jarým orlem vrazil na ryzáky

Rozdrážděný křivdy dravé mstitel,

Vítězný své vlasti vyprostitel!

Rolníkové děvici tu zpěvnou

S hrdostí jsou poslúchali zjevnou. –

A když posadíc se na lavici

Pěla píseň o pluhu i o radlici,

Jakou Plúh měl druhdy veselku

Když si Radlici bral manželku,

I jak hlubší záhony a brázdy

Úrodnějšími se staly na vzdy,

Obilím se těšíc kynoucím

Po železe hrudy tepoucím,

I jak sklizeň přebohatých snopů

Ve stodolách sahala až k stropu;

Hospodáři a jich hospodyně

Okouzleni jsouce od zpěvkyně,

Ježto srdce jímala svým pěním,

Všickni s důvěrou i s podivením

Na tu děvu hledíc velebnou

S ochotou se drali služebnou,

Aby na důkaz své oddanosti

Ruce svému ulíbali hosti.

Na to touhu pěla milostnou,

I jak rozkoš plodí radostnou,

Dokud nezkalí se slzemi

Láska, nebeský host na zemi!

Když pak opěvala děvici,

Jakou ulovila kytici,

Pro niž do vodice chladné spadla,

Sdělná účast děvami hned vládla.

A když smutnou zpívat počala:

Jaká neřest děcku nastala,

Ježto ubožátko v bídném světě

O půldruhém osiřelo létě,

Jak se ke hrobu své mateře

Od macechy boso pryč béře,

I jak u bolestném naříkání

U nebožky najde smilování, –

Všecky matky do pláče se daly,

S matkami se dcery rozplakaly,

Ba i mužných srdcí posluchači

Jedva že jsou odolali pláči,

Až pak o Jahodách bodrý zpěv

Ukojil zas srdce smutných děv!

Když se panna z chyže dále brala,

Z květů polních kytku darem vzala;

Také věnec ze pšeničných klasů,

Jaký po žních pilnou zdobí chasu,

Jaký vedlé vínku panenského,

Mravů čistých svědka důvodného,

Při obžinkách u plesův a her

Skví se vůkol vlasů nebeských dcer.

Děva zpěvná pod tím vínkem z klasů,

Jakby bůh jí velkou zvětšil krásu,

Nejladnější žnečkou být se zdála,

Jakoby zde božská Živa stála,

Jakoby šla k svatbě, ku plesu,

Svému zasnoubit se Velesu.8

Nežli děva nízký přešla práh

Vzhlédla po synech i po dcerách,

I po otci celé osádky

I po matce vší té čeládky,

Všecky vlídně poblahoslavila

A tuto jim věštbu objevila:

„Rode milý bohům spravedlivým,

Rode prostý s srdcem bezelstivým,

Osado ty pilných dělníků

U prostranném vlasti včelníku,

Poslyš výrok ducha věštího,

Do času jenž hledí příštího:

Vůlí bohů z tvého semene,

Z lůna tvého někdy plemene,

Z rodu rolnického, nízké chyže

Vstoupí na skvoucí stol oráč-kníže,

K této chyži na tom popluží

Více příbytkův se přidruží,

Z řady chalup vznikne vesnice

Její jméno bude Stadice.

Z chyže vaší, z této úzké tísně,

Kde jste přijali mne Děvu Písně,

Z kolébky té, nad nížto jsem pěla

Až se radostí má duše chvěla,

Povstane děd oráče a kněze,

Jenž z vás bude orat nejposléze.“

„Nad Vltavou slavný strmí hrad;

Orá od plouhu tam bude vzat,

Nohou přes vysoký kročí práh,

V zlatých uhostí se komnatách,

K srdci svému na panenském lůžku

Přivine si kněžnu, věrnou družku;

Z lože toho knížata a králi,

Syni Slávy jeví se mi v dáli,

Když ku příštím hledím dějinám,

Z nichžto více nesmím zjevit vám.“

„Zrak můj ze Stadické dědiny

Do Lechické sahá krajiny

K nivám šťastným nízké Krušvice.

I tam oráč od své radlice

Z rodu rolnického, z nízké chyže

Vstoupí na skvoucí stol Piast kníže.

Tamo kde se Goplo rozprostírá,

Nad břehy se národ k sněmu sbírá,

Tam hle! pokřik lidu svobodného

Piasta provolává hostinného

Knížetem a Lechův náčelníkem,

Hrdých Popelovců náhradníkem,

Kteří proti hostinnému právu

Knížecí svou postavili hlavu:

Odepřevše hostům z ciziny

Noclehu a štědré hostiny,

Pevnou zamkli hrdé brány skobou.9

Za to trestáni jsou boží zlobou;

Nebo všecku nedbu zločinnou

Raději nám bozi prominou,

Nežby ušetřili ohavnosti,

Která o své nepečuje hosti

Víc než pečuje máť o své dítky,

Nežli otec o domácí skřítky.

Neboť praví sudba nezvratná:

Hlava hostě že je posvátná.

Proto bohové též spravedliví

K vašemu jsou rodu přívětivi,

Že jste svatým právům hostinnosti

S přímým srdcem činili vždy dosti.“

„Oba rolnické ty vaše rody

Nade bratrskými pranárody

Žezlem budou vládnout otcovským,

Kmentem přioděni královským.

Jednoho jsou vnuci prapůvodce,

Jednoho jsou dítky prapraotce.

Váš děd v mezihoří Tatranském

Slovan v národě kvěť Slovanském.

Čeledi jsa dobrým pohlavárem

Seděl na dědičném dvorci starém,

Dokud nájezdník ho nezahnal

Z dědičného bytu v šírou dál.“

„Odebral se tehda do krajin

Nad jezerem Goplo první syn

Mezi bratrské to plémě slávské;

Druhý do vlasti táh’ nadvltavské,

A zde na tom místě, kde vy dlíte

Jako v oulu včely pracovité,

V plodné Lutomírců zemici,

Sroubil tuto vaši chyžici,

I sem svého přiveď otčíka

Jako skřítka, svého strážníka.

Třetí bratr, vůdce rodiny,

Ze své odebral se dědiny

Do prostranných vlastí ku východu

Mezi bratry slovanského rodu,

Kteří na obšírných rovinách

Po dalekých sídlí končinách,

A svým pilným plúhem vzdělávají

Vlast svou od Nevy až ke Dunaji,

Od jehožto břehů naše plémě

Rozešlo se do všech úhlů země,

Protož na památku starověkou

Dunaj slove svatou Slávy řekou:“

„Na těch Podunajských planinách

Druhdy ve chrámích a hajinách

Vašich dědů bohové jsou vládli,

Dokud pod násilím neupadli

Do zlé poroby a do bídy

Pod Vlachy a vlaské Druidy.“

„Tento bratr v době nejpozdnější

Dočiní se slávy nejskvělejší,

I do dálných všeho světa strání

Rozšíří své mocné panování;

Mocných bohů bude oblíbencem,

Panovnickým ověnčí se věncem,

Pevnou vůlí, bystrým věhlasem,

Neunavitelným zápasem

Pod znakem svých orlích praporů

Odolá on vrahů odporu,

Kteří na něho se zevšad vrhnou,

Jako řeky když své ledy strhnou,

A se v jediný proud k válce spojí

Proti skále, co jim v cestě stojí.

Sloučenými ajta! vlnami,

Všemi válečnými silami

Dravý na skálu se valí proud,

Jakby ji chtěl na prach rozemnout,

I kra za krou útokem se žene,

Aby hřmotným rázem rozdrcené

O hranaté boky tvrdé žuly

Na slunci se na mok rozplynuly,

Aby u podnoží hrdé skály

Drzosti své zjara oplakaly:

Skála jako prvé stojí skalou

Věčně nehnutou i nepodalou.“

„Téhož bratra četní potomkové,

V tuhých válkách slavní vítězové,

O Tatry se budou opírati,

Dunajské pak brány zavírati;

Jejich orel mezi orly králem

Samovládcem vzlétne nad Uralem,

Jedním okem ke Kavkazským branám,

Druhým pohlížeje k dálným stranám,

Kamžto unavené po svém běhu

Ubírá se slunce ku noclehu

Do chladného lůžka v mořském lůně,

Aby ráno z tajné vzešlo tůně,

Ale zmladlé ale zotavené,

Svěžestí zas novou ozdobené,

Ku své nové práci posilněné. –

Avšak podlé bohův přikázání

Věští duch mi dále mluvit brání.“ –

Takto řekla Píseň-Děvice.

I hned u podobě hrdlice

Ruče hbitým pozdvihla se křídlem

Nad svých hostitelů nízkým sídlem.

Oni teprvé teď poznali,

Že pod svoji střechu přijali

Nejen mocnou srdcí vládkyni,

Ovšem vyšší jakous bohyni.

Druhá sestra vešla do hradu,

Jenžto za lesem stál pozadu

V chobotě u velkém týništi

Mezi vodami a bahništi.

Hrad ten podlé účelu a vzoru

Velikého podobu měl dvoru,

Jenžto v panské vládne hojnosti

Obšírné a plodné polnosti,

S příslušenstvím luk a lesů valných

Do mezníků prostranných a dálných.

Vůkol dvoru sídla panského

Čněly byty lidu dvorského,

Na zádvoří v pevné ohradě

Nižší dvorce stály po řadě;

V jedněch koňstvo, v druhých bujný skot,

V jiných brav a mladý bravu plod

Právě u večerní tiché době

U žlabu a jeslí hověl sobě.

Nejblíže pak stály u příhrady

S bohatými obilnice sklady.

Kdyžto ku bráně té ohrady,

Čili této panské osady,

Ona druhá sestra přistoupila,

Brána hned se sama otevřela;

A když mile vešla do dvoru,

Do prostranných komnat na horu,

Kdežto v lůně četné rodiny

Přivítal ji župan hostinný,

Stařec vážný povahou a věkem,

Děva na sezení sedla měkkém:

A když všem se vůkol poklonila,

Zvučné varito jest uchopila,

I hned svojí hudbou blahodějnou

Píseň prováděla čarodějnou.

Pěla před pány a před paními,

I před hosty z dálky příchozími,

Ježto k postřižinám10 vnuka svého

Do domu pán pozval hostinného.

„O vy Slovené, o Slovené!

Dítky z plodné matky zrozené

Od Baltyku dolu do Adrie,

Kdekoli to vaše plémě žije,

Od Donu až temné do Šumavy,

Ku mezníkům velkomocné Slávy,

V blahém míru mírní dobráci,

Ve válkách jste chrabří jonáci.

Všickni když mé oko na vás patří

Jako vlastní vyhlížíte bratři;

Neračtež ach! nikdy vyhlížeti

Jako mnoha otců různé děti.

Mnoha otců jedné děti matky

Zdědili jsou často svár i zmatky!

Jako vůkol tyčky plodný chmel,

Jako v jednom toulu mnoho střel,

V bratrské tak lásce neoddílni

Buďte v míru i ve válce silni.

V míru s plouhem, v bitvě s mečem mstivým

Hrůzou budete všem vrahům chtivým.

Vás je tolik jako v moři písku,

Vaše mnohost velkosti buď k zisku,

Vás je tolik co na lipách květu,

Kdyžto plodná Vesna vládne světu;

Jak se ve včelníku množí roje

Sláva plémě rozrojila svoje;

Co se klasů v plodné rodí Haně,

Skví se hvězdic na nebeském staně:

Tolik po všech stranách matky země

Bez čísla se vaše hemží plémě.“ –