TŘI SLAVNÉ DOBY RAKOUSKÉHO DOMU. (II. Příjezd a zasnoubení.)

Vzešlo ráno na obloze Boží –

Nejkrásnější v dlouhém času běhu;

A hle! diváků se zástup množí

V kroji slavném na dunajském břehu.

Nehledí však na slunéčka lesk,

Planoucího jarem na východě;

V západ hledí, odkud děla třesk

Oznamuje příchod vzácné lodě.

Jak ten Dunaj, aby hostům z venčí

Zmílil příchod do císařské říše,

Paprskami slunce čelo věnčí! –

Jak se chová důstojně a tiše! –

Ontě ví, že ona vzácná loď,

Ježto brázdí jeho hladké témě,

Panovníku nese drahou choť,

A Rakousku milou matku země.

Loď přistála. – Ai tu na palubu

– A lid s jásotem ten výjev světí! –

Jakby žití svého ku cherubu,

V náruč císař drahé dívce letí. –

Já pak dím, že mladý říše rek

Činem tímto v blahé lásky době

V letopisech na budoucí věk

Dobyl nejkrásnější lístek sobě. –

Když pak v sídlo kněžna jíti ráčí,

Div divoucí! – ve všech třídách města,

Kudy lehká Její noha kráčí,

Porostlá je kvítím každá cesta. –

S Ní, hle! k nám se vrátil blahý máj;

A ten úkaz na budoucno věstí,

Že pod Jejím žezlem nový ráj

Bude stále ve Rakousku kvésti.

Druhý den, když tisícerých zvonů

Městem zaznívaly jasné zvuky,

Tuším, že je sladkém u romonu

Provázely všechněch srdcí tluky.

Vědělť každý, že se v dobu tu

Nejkrásnější, jejž kdy Vídeň zřela,

Párek béře v slavném průvodu

K zasvěcení sňatku do kostela.

A když kněz nad Nimi ruce sklání,

Aby neskonalé Lásky pramen

Na Ně vylil svaté požehnání:

Vešken zástup volá vděčné „amen“.

Národní pak ve posvátný děj

Rozléhá se hymna z božných retů

Bože Hospodine zachovej

Františka a Elizbětu.