TŘI SLAVNÉ DOBY RAKOUSKÉHO DOMU. (III. Císařská rodina.)

Ne nadarmo k nebes trůnu

Věrný národ prosby slal,

Aby císařskému lůnu

Všemohoucí požehnal.

Sotva v novém ptactva znění

Rozléhal se jara zvěst,

Skvělá Habsburskému kmeni

Vypučila ratolest.

A již národ žehná době,

V níž se první zaskvěla

Dcera trůnu ve podobě

Milostného anděla.

Milý zor tu do komnatky,

Kde jak růže k poupěti

Sladce bloudí oko matky

Ku milánku – dítěti.

Matka – obraz blahé lásky;

Dítko – blahých nadějí,

Když se očka mladé krásky

Na matinku usmějí.

A tu sladkou žití chvíli,

A ten pohled dítěte

Se vznešenou chotí sdílí

Jasné oko knížete.

Ve prsou se Jemu hostí

Netušené víry cit,

Že i v kruhu domácnosti

Může mocnář blaze žít.

Ba, jak v této tváři trojí,

Nevím, zdali krásněji

V živý trojlist kdy se spojí

Víra, láska s nadějí.

Ztichly, bouře; a jak květná brána

Vzešla nad Rakouskem duha míru;

Modla zpoury byla stroskotána,

A duch vyšší hlásal zemím víru,

Že bdí všemohoucí ruka Páně

Pomazanou králův nad hlavou,

Ana posléz spravedlivé skráně

Zdobí vítězstvím a oslavou.

A v té době – odložilť už dříve

Věncované láskou vlády veslo –

Ferdinanda oko dobrotivé

Od jihu se ke severu neslo;

A v tvém, Praho, volil slavném hradě

S Marií trávit ostatek svých dnů,

Když ne správou – za to hojně sladě

Darem lásky život Pražanů.

Plesej Praho! tato česť a věra

Nejkrásnější svítězení předčí,

Mášť, oč slavná města desatera

Vedla marně úsilí a péči.

I sám Dunaj toužil v první době

Na panenskou tvoji Vltavu,

Že mu vzala vlastní ku ozdobě

Drahé perly – sídla oslavu.

Než ta tužba byly lásky žely,

Ježto proudily se kraji těmi;

Rádi-by Je všickni byli měli

– Milé Hosti – v srdci rodných zemí.

Ba i samy zrádné živlů moci

Chtěly lásku Jejich zkoušeti; –

Nastojte! hrad slavný jedné noci

Plamenův pad’ zhoubných obětí.*)

Musil Vznešený Pán s Chotí drahou

Ostaviti milované sídlo;

I byl strach, by jinde, zhrdnouc Prahou,

Jejich srdce byt si nevyhlídlo:

Ai! tu vyšel hrad co fénix mladý

Jejich dobrodějstvím z popele;

A již Ferdinand a Marie tady

Jako dříve sídlí vesele.

A dnes právě k radostnému svátku

Zvony ze všech věží slavně znějí;

K stříbrnému drahých srdcí sňatku,

Z dalekých sem krajin hosté spějí.

Sama Vídeň, ježto prvé zřela

Královského Panstva snoubení,

V tvoje hradby, šťastná Praho vjela,

S tvým by sloučila své modlení.

Nuže jdi, a duší vroucích přání

Polož k nohoum Vznešeného Páru,

A dne slavna k upamatování

Vypros vzetí skrovničkého daru;*)

Ty to víš, že nejmilejší Praha

Jest Jim ze všech velké říše měst:

Tož i tvá buď nejprvnější snaha,

Podati Jim vděčných citů zvěst. –

A ty vlasti má, jejížto půdu

Protékají zdravonosné žíly,

Nedopouštěj, by těch drahých údů

Pomíjely záhy jaré síly.

Ty Jim ambru snášej z vonných hájů,

A z tvých polí lékuplný květ,

Aby v zanikání blahých májů

Nepočili těžké břímě let.

A vy vlastenci, a české děvy,

Vám poroučím Jejich drahou duši;

Jeden umem, druh milými zpěvy

Odvracujte, Jejich mír co ruší.

Hleďte kouzlem pravdy, dobra, krásy

Ducha Jejich sladce jímati;

Aby v jaré mysli dlouhé časy

Mohli s vámi tu přebývati.

Vězte, kde Bůh k vznešenému cíli

Zří se vůli s božným srdcem pojit,

Tam on rád vylévá pramen síly:

On i vám dá blažší chvíle dojít,

By, až v lůno uplynulých věků

Ponoří se roků pětkrát pět,

Mohl každý s duší plnou děků

Jejich zlatou svatbu uvidět.