TŘI SLOKY.

Dřív květem písní pln byl duše luh,

a že jsem rád jej trhal všem – ví Bůh;

však jaký květ to rost’ mi v duše jasu!

Jen hodný svadnout za noc v dívčím vlasu!

Teď přešlo jaro, šerá je má síň,

a v mojí duši květů míň a míň;

leč zdá se mi, že více nežli prve

je v každém mojí bytosti a krve.

Však vím, ni z těch ni jeden není vhod,

by vzbudil lásku, mír dal, stišil hlod;

zda aspoň pak, až jediný jen zvednu,

ten jeden padne ve všech srdcích ke dnu?