Tři sloky.

Cos ještě ve mně hne se chvílemi,

jak pták by k letu rozpínat chtěl křídla;

jak hustě spletenými větvemi

když chtějí trysknout z jara nová zřídla.

Tu zajásal bych: Křídla dejte mi!

jen křídla! křídla!

A slyším z dálky moře hučeti,

jak drtí se a láme vlna divá,

a zazpívám si píseň z paměti,

již pastýř zpívá,

při zvonů hlaholu do moře objetí

stín Apenin když splývá.

To táhne myslí jako zašlý sen,

jak svatvečer se v děcka duši vloudí;

můj duch jest spokojen,

kam letí, naděj má a vzpomínku, kde bloudí,

jak polibku ruch cos mi chvěje rtoma,

a rád jsem, že jsem doma.