TŘI SLOKY.

Ó šťastný poet, jehož verše kvílí

jak zádumčivá hudba valčíků,

jak touha jara, za večerních chvílí

kdy z houštin vonných zní zpěv slavíků,

ten poet, jehož písní sladká slova

si šeptá luzná dívka na lůžku,

nad jehož knihou sní a kterou schová

jak relikvii pod svou podušku.

Ten poet šťastnější, jenž pravdy zdroje

vykouzlí ze skal roven Mojžíši,

jenž v poušti žití podá verše svoje

jak manu, jež hlad duše utiší,

ten poet, jehož Musa peruť vznesla

do mračen záhad, v šero problémů,

a z jehož knihy muž si zvolí hesla

jak hvězdy zářné k žití čestnému.

Leč nejšťastnější ten, jenž písně dechem

zná v sopku vznítit ujařmenou zem

a jehož Musa mluví bouře echem,

jenž místo pérem píše plamenem,

ten poet, který prohřál dobu svoji,

zžeh bleskem myšlenek poroby hrad,

při jehož písni za svobodu v boji

nadšená mládež bude umírat.