TŘI SVĚTLÍČKA. (I.)

Teče voda, teče líně,

na kola tlačí:

u mlynářů v bílém mlýně

na sebe se mračí.

Teče voda, jen se plazí

po poltrubí k mlýnu:

kde těch svárů, lidé drazí,

hledat těžkou vinu?

Teče voda, s výše padá,

kolem těžce točí:

na komůrce dcera mladá

stírá slzy z očí.

Vypravujíť ústa sterá,

vypravujíť s hanou,

jediná ta z mlýna dcera

že už není pannou!

A ten z mlýna stárek – věru –

nehodný prý synek:

on to je, jenž okrad' dceru

o zelený vínek – – –

Jedenkrát, když zaklapalo

kolo na úsvitě,

v mlýně vskutku zaplakalo

neviňátko dítě.

Zakvílelo, zaplakalo

nemluvné to děcko:

ze mlýna se stěhovalo

veselí hned všecko.

Starý mlynář – kdo to věří? –

nechce vidět vnuka,

nedbá nic, že mladé dceři

proto srdce puká.

Mlynářka, snad myslíš, stará

vnouče že má ráda?

Její řeči ode jara

jeden křik a váda. –

Jaký div, že smutni byli

a že vázli v řeči

v šalandě i rozpustilí

krajánci a mleči.

Jaký div, že konec smíchu,

že tu jako v hrobě,

jenom mlýn že klape v tichu,

pláče nahlas robě – – –

Mine týden, mine v muce,

ke křtu nejdou z mlýna,

marně dcera bílé ruce

před rodiči spíná:

„Prolila jsem, matko moje,

slz, co kapek v řece:

oblažte už srdce troje,

odpusťte nám přece!“

„„Raděj v pekle bych se dala

věčnou mukou soužit,

než bych toho synem zvala,

kdo mi musil sloužit.““

„Snad vy, otče, odpustíte,

slzami vás rosím:

smilujte se pro to dítě,

smilujte se – prosím –“

„„Pryč jdi na vždy, pryč jdi z domu,

nejitři má muka,

požehnám-li sňatku tomu,

ať mi uschne ruka!““

Pádí voda, pádí divá

ode mlýna skokem,

mladá dceř se za ní dívá

lhostejným už okem...