TŘI SVĚTLÍČKA. (II.)

V zátočině nade mlýnem,

hluboká kde tůně,

kde se táhne olšin stínem

leknínů mdlá vůně,

tam, kde vrby poloshnilé

kořeny své smáčí,

kde se mlhy šedobílé

nade vodou vláčí,

poprvé dnes v noci pusté

rákosové třtiny,

poprvé dnes sítí husté

spatřilo snad – křtiny.

Pode jezem voda hučí –

jinak spalo všecko,

když sem stárek ve náruči

s matkou přines' děcko.

Tůň se budí. Ve útrobě

voda zahučela:

na břehu se úže k sobě

přitiskla tři těla.

Bubliny tři vyšuměly

z měkkého vln lože,

dvoje rety stejně děly:

„Odpusť nám, Ó Bože!“

Jak by mládci došly síly –

v hrudi dech se krátil,

k vlnám níž a níž se chýlí,

ach! – už se tam zvrátil! –

Trojí výkřik někde v luzích

ve ozvěně zmírá,

černá tůně ve vln kruzích

tiší se a svírá.