TŘI SVĚTLÍČKA. (III.)
A zas ticho nade tůní – – –
či se mýlím přece?
Co to vře? Slyš! Co to duní
ve hluboké řece?
Hoj, to valí kalnou vodu
pohněvaná řeka,
mlýn je zmaten ve svém chodu,
neštěstí naň čeká.
Zarazil se, stanul chvíli,
co se stalo, hádá,
kalný proud vždy větší síly
do „lednice“ padá – –
Jindy vážné kolo vodní
jako blesk už pádí,
mihne vrch se, hned část spodní
šíleně tu řádí. –
A s ním divé ve soutěži
uvnitř kola druhá
křičí, řvou a tryskem běží,
druh chce předčit druha.
Poslyš však! Tím děsným hlukem
paleční teď kolo
vykřiklo a jasným zvukem
zaklapalo solo:
„Tak! Tak! Zlost ta bývá slepá!
Pýchou člověk zmámen“
– tak to kolo v taktu klepá –
„srdce má jak kámen!“
Pozved mlynář hlavu sivou,
naslouchá juž chvíli,
ve mlýně jak vřavou divou
jedno kolo kvílí.
Také matka křižuje se,
zvadlé ruce spíná,
na celém se těle třese,
když hlas slyší z mlýna:
„Mrtvé dcery bílé tělo
v černé tůni skryto!
Srdce se vám nezachvělo?
Není vám jí líto?
Probuďte ji k žití zpátky!
zlou jste sili setbu!
Vaše vnouče s nekřtěňátky
volá na vás kletbu!
Ještě třetí na dně v tůni
s vaší dcerou dřímá –
mladý stárek je tam u ní“
„Kletý – kletý – na vždy kletý“ –
v ozvěně zní mlýnem,
do všech koutů zvuk ten letí,
v tÓnu vždy zní jiném:
„Kletý,“ vržou čepy suché,
„kletý,“ kola křičí,
„kletý,“ hučí stěny hluché,
„kletý,“ voda syčí –
V tom se kolo zasmát chtělo,
však hlas už mu selhal,
hrozně jenom zachraptělo:
mlýn jen jen se belhal.
Mlynáři krev stydne v těle,
ke stavidlům běží,
oči hrůzou zkrvavělé,
vlasy se mu ježí –
Za ním matku ven to žene,
také letí k splavu,
staré ruce obnažené
bijí v šedou hlavu:
Nad tůní, kde olše steskem
z mlh své hlavy noří,
poprvé, hle, matným leskem
světlíčka tři hoří...
Od té doby každé noci
u mlýna se rodí
světlíčka tři čaromocí,
odtud k tůni chodí,
a než svitne zážeh prvý,
když se blíží k ránu,
dřív než vzplane slunce krví
nebes na pavlánu,
světlíčka tři rázem splynou
ve světlušku jednu,
zatočí se nad hladinou
a pak – padnou ke dnu.