TŘI SVĚTLÍČKA. (III.)

By Jindřich Šimon Baar

A zas ticho nade tůní – – –

či se mýlím přece?

Co to vře? Slyš! Co to duní

ve hluboké řece?

Hoj, to valí kalnou vodu

pohněvaná řeka,

mlýn je zmaten ve svém chodu,

neštěstí naň čeká.

Zarazil se, stanul chvíli,

co se stalo, hádá,

kalný proud vždy větší síly

do „lednice“ padá – –

Jindy vážné kolo vodní

jako blesk už pádí,

mihne vrch se, hned část spodní

šíleně tu řádí. –

A s ním divé ve soutěži

uvnitř kola druhá

křičí, řvou a tryskem běží,

druh chce předčit druha.

Poslyš však! Tím děsným hlukem

paleční teď kolo

vykřiklo a jasným zvukem

zaklapalo solo:

„Tak! Tak! Zlost ta bývá slepá!

Pýchou člověk zmámen“

– tak to kolo v taktu klepá –

„srdce má jak kámen!“

Pozved mlynář hlavu sivou,

naslouchá juž chvíli,

ve mlýně jak vřavou divou

jedno kolo kvílí.

Také matka křižuje se,

zvadlé ruce spíná,

na celém se těle třese,

když hlas slyší z mlýna:

„Mrtvé dcery bílé tělo

v černé tůni skryto!

Srdce se vám nezachvělo?

Není vám jí líto?

Probuďte ji k žití zpátky!

zlou jste sili setbu!

Vaše vnouče s nekřtěňátky

volá na vás kletbu!

Ještě třetí na dně v tůni

s vaší dcerou dřímá –

mladý stárek je tam u ní“

„Kletý – kletý – na vždy kletý“ –

v ozvěně zní mlýnem,

do všech koutů zvuk ten letí,

v tÓnu vždy zní jiném:

„Kletý,“ vržou čepy suché,

„kletý,“ kola křičí,

„kletý,“ hučí stěny hluché,

„kletý,“ voda syčí –

V tom se kolo zasmát chtělo,

však hlas už mu selhal,

hrozně jenom zachraptělo:

mlýn jen jen se belhal.

Mlynáři krev stydne v těle,

ke stavidlům běží,

oči hrůzou zkrvavělé,

vlasy se mu ježí –

Za ním matku ven to žene,

také letí k splavu,

staré ruce obnažené

bijí v šedou hlavu:

Nad tůní, kde olše steskem

z mlh své hlavy noří,

poprvé, hle, matným leskem

světlíčka tři hoří...

Od té doby každé noci

u mlýna se rodí

světlíčka tři čaromocí,

odtud k tůni chodí,

a než svitne zážeh prvý,

když se blíží k ránu,

dřív než vzplane slunce krví

nebes na pavlánu,

světlíčka tři rázem splynou

ve světlušku jednu,

zatočí se nad hladinou

a pak – padnou ke dnu.