TŘI VĚCI.

Tu růži zříš-li, jak se v jitru směje,

Když jarní vzdech se snáší dolinou;

Jak blahem slzíc, toužebně se chvěje,

Až poslední ji květy zahynou;

A jednou zašlá, více neokřeje,

I mrtvé lístky tokem odplynou:

To má je láska; krásné její květy

Mně vichr zhoubný v jiné zavál světy.

Slyšíš-li v háji nočním smutný hlas,

Jenž úpěnlivě krajem se rozlíhá,

Sotva se stišiv, již se budí zas

A z hlubiny se vnitřní k nebi zdvíhá;

Volává zpět blahého jitra čas,

Aneb budoucnost zoufanlivě stíhá:

To má je píseň, jenž z hoře milého

Se mocně vyvinuje srdce mého.

A tam ten kraj, vidíš-li v temnosti

Z černého mračna v naději co zírá?

Kde ještě slunce s čistou jasností

K blahému cíli dráhu neotvírá,

Jen záře hvězd pochybnou světlostí

Pochmourný závoj oblohy prodírá:

To má je vlast, jenž v chládku si pospává,

A slunce své i jaro očekává!