Tři zlaté vlasy. (I. Krásná Rudmilovna.)

Ai! kdož tamto s oné výše,

S pavlánu tam se zlatého,

Kdož to zírá jarním jitrem,

Zdoben rouchem šarlatovým,

Rouchem perlami posetým

I drahými kameny?

Dcera jest to Rudomila,

Rudomila polabského,

Kupce slavna po vší zemi,

Bohatšího nad bohy.

Sen opustil spánky její,

Háj se dotknul jemna sluchu,

Jitřena svou sestru zove,

Aby zřela okem sličným

Na vnady omladlé země,

Jako Vesna květoplodná

Na procitlé dítky své.

Její oči jsou dvě luny

S nebe se usmívající,

Její líce jsou dvě Zory

Ranní slunce vítající,

Její krásní mladí rtové

Dva večerní červánkové,

Její hrdlo liliové

Sloupec kosti ze slonové,

Její ňadra polokrytá

Dvé plujících labutí.

Jak se sněžná hora bělá,

Když se na ni Jasoň směje,

Tak se sníh jejího čela

Ve sluneční záři skvěje.

Jak se pramenem sem tam vine,

Po bílé kdy skále plyne,

Tak se rusé vlasy její

Kadeřivě rozvíjejí

Po té šíji z alabastru

I těch oblých raméncích.

Ona stojí stavem jilmy

Nádherně se zpínající,

Ona mluví mluvou harfy

O milosti hovořící,

Ona kráčí krokem noci

Tichým krajem putující,

V celé vlasti širošíré

Není tvora sladšího!

Ai! kdož tamto ze doubravy,

Od vlasti tam od vltavské,

Kdož to jede na komoni,

Na komoni sněhobílém

K hrdé tvrzi Rudmila?

Hoi! toť Vojmír snědovlasý

S hlavou svislou, zamyšlenou,

Jeden jest to ze lvů českých,

Mládec jako jarní kraj.

Zraky jeho jsou dva blesky,

Křížící se na obloze,

Tváře jeho jsou dvě slunce

Nořící se v širé moře,

Vousy jeho – mech mladistvý

Od spánků až pode bradu,

Prsa skála jsou žulová,

Jaré tělo – mladý dub.

On hovoří zvukem stříbra

Na komoně srstnatého,

Hladě měkou hřívu jeho:

„Hoi, ty broni, můj komoni

Můj ty druhu nejvěrnější!

Po celý věk luny nosíš

Po krajích mne po lesnatých,

A nevěsty nenalézám...

Darů já jí nepřináším,

Kamenů ni kovů skvostných,

Leč přináším srdce věrné,

Luk a tebe, chloubo má!“

Komoň radostně zařehce,

Jakby jezdci porozuměl,

Komoň cválá jako jelen,

Komoň letí jako orel,

Letí – a tu rychle stane,

Zaražen jsa zhledem krásy,

Skvoucí se tu na pavláně

Jako hvězda nad mořem.

I užasne trudný jezdec,

Trne Vojmír snědovlasý

Nad obrazem, nevídaným

Po vší vlasti po vltavské;

Podiví se Rudmilovna

Jaré kráse jinochově.

Oba mlčí jako večer,

Oba stojí jako socha

Bez dechu a bez pohnutí;

Až pak děva strážci skyne,

By se brána otevřela

Nádhernému hostovi.