Tři zlaté vlasy. (II. Přepadnutí.)

Vane větřík podvečerní

Po lučinách vlaholačných,

Šumí listí na topolích

Řečí tajnou hovořících.

Slunce za hory ubíhá,

Klidnou zlatíc jezeřinu;

Hluky denní umdlévají,

Plesy ptactva utichují,

Jen tu v sadě Rudmilově

Při potůčku klokotavém

Slavíci dva štěbetají

Ve košatém vrboví.

Jeden praví: „Hleděl jsem naň,

Jak mu láskou zrak se jitřil,

Jak se mladé srdce chvělo,

An s ní kráčel květným sadem,

Dřív než Jasoň nás opouštěl.

On jí tisknul ruku sněžnou,

Jako sokol tiskne kořist,

Za níž bloudil v lese hustém;

On ji vinul k jarým prsoum,

Jako břečtan vine olši

Pokraj řeky zrůstající;

On ji líbal v krásná ústa,

Jako líbá růži první

Nedočkavý větérek.“

Druhý praví: „Zočil jsem ji,

Sedící s ním na pažitě

Podle křoví růžového,

Věnčící mu silné rámě

Štíhlím loktem liliovým.

Vlnilať se ňádra její

Bouřné srdce skrývajecí

Plápolala tvář mladistvá

Srdečenstvím hárající,

Lepělať jsou ústa dívčí

Na rtech žhoucích jinochových,

Jako včelka medožížná

Na kvítečku nejsladším.“

Strmí lípa drahnoletá

Podle háje jilmového,

Na té lípě drahnoleté

Pnou se bujné ratolesti,

Na bujných pak ratolestech

Sedí klidně dvé milenců,

Dvé mladinkých hrdliček.

Letí orel ostrodrápý

Od vrchů tam od severních,

Letí křídly větřícími,

Ach, a rozplaší hrdličky

Dřímajecí lásky sen.

Stojí jabloň květorouchá

Podle hradu Rudmilova;

Pod jabloní květorouchou

Sedí tiše dvé kochánků,

Dvé to růží v jarním spánku,

Děva láskou umdlelá tu

Dřímá v loktech jinocha.

Přijde Rumil z pouti dlouhé,

Pouti dlouhé, tož kupecké,

Od moře tam dalekého,

Přijde v sady libovonné –

Zastaví a rozjitří se,

Vida dceru svou nevěrnou,

Kleslou v náruč cizince.

I zahřímá v divém hněvu

Hlasem tura zuřícího

Na dceru svou na nevěrnou:

„Hoi! an jsi ty dcera krásná,

Jediná ty Rudmilovna,

Jenž jsi pila mléko skvostné

Matky z lůna knížecího –

Již slavíky ve vrboví

Zaslechnul jsem mimo jdoucí

Rozmlouvat o lásce tvojí,

Lásce zrádné a necudné

S cizincem tím nehostinským!

Čemuž ty mne k hněvu zbouzíš,

Trudíš srdce mé otecké,

An jsem věčně tobě hlásal,

Žádnému že nesvěřím tě

Za života průvodkyni,

Kdo tři vlasy nepřinese

S obra zlatohlavého?“

Ai! tuť Vojmír ctný se vztyčí,

Krev se proudí v žilách jeho,

Zalije se tvář mladistvá

Nachem srdce zplanulého,

A jun hlásá v slova ta:

„Odpusť, kupče ty slovutný,

Veleslavný Rudomile!

Že jsem, krásou děvy dojat,

Zrušil právo hostinské.

Než, co vůle tvá ukládá

Muži, dcery tvojí hodnu –

Bude-li tvá mysl stálá –

Věz, že dříve, nežli luna

Třikrát složí rohy světlé,

V oknech tvrzi tvé se zaskví

Záře vlasů obrových.“