Tři zlaté vlasy. (III. Cesta k moři.)

Táhnou čápi od Dunaje

Přes borové šumy husté,

Táže se jich jezdec mutný

V šumách hustých vzdychající:

„Ach, vy čápi, družní čápi!

Kamž tak spěchavo spěcháte,

Že si jezce nevšímáte,

Bloudícího již dní devět

V těchto hrůzných pustinách?“

„„My spěcháme předaleko,

Až tam k moři sinavému,

Navštívit tam bratry věrné,

Bratry věrné, tož severné,

Na břehu tam hodující,

Měj se dobře, mládenče!““

Tak jsou čápi hovořili,

Zobáky své namířili

A spějíce táhli dál.

Ai! tuť jezdec rozjasní se

Nad řečí tou nad upřímnou,

On hned komoně pohání,

K rychlím krokům napomíná;

Komoň vesele pojíždí,

Spěje s mládcem dobrodruhem

Za hejnem tam čápovým.

Na rovině – úvalině,

Leží město šedověké,

Nad městem pak šedověkým

Strmí věže mechovité,

Pnouce šíje ku oblakům,

Na věži pak na nejvyšší

Čápové se usadili,

Aby křídlům pohovili

Dlouhým letem umdlelým.

Skočí Vojmír s broně svého,

Pustí jej na trávu rosnou

A probíhá město temné,

Aby okřál nápojem.

„Ach! jakž máme nápoj dáti?“

Kvílí trudná ubožátka

Hrdly žížní vysmahlými,

Po ovlaze prahnoucími,

„Ach! jakž máme nápoj dáti?

Prchlo léto, přišla jeseň,

Jeseň zimě ustoupila,

A hle! Vesna již se snesla

S modré výše na lučiny –

A my vody neviděli!...

Starci rosu z kvítků ssají,

Matky děti polomrtvé

Slzami jen napájejí,

Anť i prs materský vyschnul!

Sám snad Perun rozhněvaný

Muky také na nás seslal;

Než kdo vinu přeukrutnou

Chová v duši chmuročerné,

Vyzpytati nelze nám.“

I byloť tu jinochovi

Zplakati nad lidem trapným;

Hrůzno jemu poslouchati

Vzdechy bolné a stenání

Srdcí v hoři pohrobených.

Nemohliť jsou sami čápi

Déle slyšet nářky chrapné

Rodin v čela se tlukoucích;

Oni křídla pozdvihnuli,

Oni teskně žalostnili,

A tak teskně žalostníce

Dál a dále pospíchali.

Skočiv na kůň šípobystrý,

Spěl za nimi v běhu běžném

Zarmoucený Vojemír.

Pne se hora převysoká

Podál moře ječícího;

Na vrcholu vidět chrámec,

V okol mlází javorové

I mladistvé ořeší.

Na patě té hory velké

Stane jezdec unavený,

Připne broně ku pni silnu,

Aby v šeru nezabloudil,

Sám pak vzhůru k chrámci čelí,

pokořit se bohům zdejším,

Aby přáli cizinci.

Ai! tu stojí panen sbory

Před oltářem Živěniným.

Všecky hledí zrakem bodrým,

Všecky zbožné písně pějí;

Jedna jen tu stojí něma,

Stojí v žalu pohrúžena,

A ta jesti slunce všech.

Slíčné panny dozpívaly,

Starci žertvy zaříkali,

A bohům se pokořivše

V dědinu se ubírali.

Jeden jen se neubírá,

A toť otec krásy němé.

On v střed chrámce postaví se,

K němu děva přiblíží se;

Stařec na ni ruce klade,

A pozdvihna oči zhůru

Volá hlasem věkotřesným

K sídlům vlády nebeské:

„Oi, vy bozi, bozi mocní!

Vy má spáso v zlobách četných!

Ach, proč vy jste zanevřeli

Na sluhu vám povždy věrna?

Proč mé srdce bohatýrské

Rozrýváte trnem ostrým,

Trnem ostrým krutobolným?

Ustrňte a slitujte se

Nad rodičem zarmouceným,

Ustrňte se a rozvažte

Opět jazyk oněmělý

Dceři této mé jedinké –

A tři stáda bravů tučných

Budu vám vždy obětovat

V den kdy opět promluví!“

Doslovil a bral se z chrámce

S děvou před ním kráčející;

Jich pak Vojmír doprovázel,

Veda s kmetem řeči moudré,

Až na patu hory velké,

Kde tvrz muže bohatýra

Z křovin čněla růžových.