Tři zlaté vlasy. (IV. Cesta přes moře.)

Noc oči své uzavřela,

Dumy sýčků umlkají,

Ptactvo v hejnech mrakotemných

Pouti dlouhé započíná;

Již se Zora růžotvárná

Ve zrcadle morském zhlíží,

An tu, svoje před hlubinou,

Přívozníka povolává

Snědovlasý Vojemír.

„Přívozníku, převez hosta!“

– „Vypí moře, přejdeš zprosta.“

„Převozníku, převez muže!“

– „Vypí vodu, přejdeš lůže!“

„Převozníku, převez jezce!“

– „Dej mi oře, svezu jezdce;

Darmo havran neklubá!“

Tak sveřepě hulákaje

Ku břehu se nepřiblížil,

Dokud oře nevyloudil,

Sosnodlouhý přívozník.

Jeho loď je za tři domy,

Z věkovitých dubů sbita;

Místo vesel má dva dubce,

Místo kotvy hrubou skálu,

Kože zvěří místo plachet,

Čápa místo praporce.

On pohlídne na komoně

Zrakem výra stoletého,

Zašklebí se jako velryb

Nad kořistí sobě milou;

Přituží jej pevným lykem

Ke své lodi hrozitánské,

A pak pátrá z příchozího

Hláskem líbým – jako medvěd,

Z jakých krajin a z kých příčin

Koná pout tu nebezpečnou

Do vlasti té, kde se rodí

Slavné plémě obrovské.

Když byl zvěděl krajiny vše

I všech příčin, z jakých mládec

Koná pout tu nebezpečnou

Do vlasti té do obrovské,

Kázal jemu, by vyskoumal

Z velikána Zlatohlavce,

Kýmby klamem zproštěn ušel

Obtížnému přívoznictví,

K němuž Perun odsoudil jej;

A pak founě vypravoval:

Jak tu jednou ženu ztopil

Nedavšímu převozného,

Jak kdys robě v hladu polknul

A jak starce zlostí zdrtil,

An jej káral z činů takých –

I rozličná ukrutenství

Až jinocha mráz pojímal,

Třesa jemu oudami.

Takto pluli u hovoru

Po tři slunce a tři luny

Až k holému skalisku.

U skaliska stane dlouhán

S korábem svým třídomovým,

Pojme skalnou kotvici svou

Pěstí jednou jako pláče,

Zarazí ji v půdu morskou,

Až se písek zhůru valí,

Až se vlny rozbuřují;

Uchopí pak hosta svého,

Posadí jej na hlavu svou,

Na hlavu svou stromošírou,

A pak opět jako ptáče

Vysadí jej na vrch hory,

Na níž sídlí velikán.

Sám on ve sluji se skryje,

V skále břežní vytesané,

A požívá krmí vzácných,

Lahůdek to nejmilejších:

Čápů, žab a ještěrů.