Tři zlaté vlasy. (V. Velikán Zlatohlavec.)
V středu lesa bukového,
Mezi skalím mechovitým,
Sedí tamo statný Vojmír
V pusté doupě, tož obrovské,
Zahřívaje oudy zkřehlé
Na plamenu modrorudém
Praskavého ohniska.
Podle juna sedí žena,
Sobolinou přioděna;
Druž to obra přeslavného,
Obra zlatovlasého.
Oni spolu rozmlouvají,
Co se děje v cizích vlastech
Od zoře až k tváři nocí;
Jakých mravů a kých zvyků
Otcové tam zasvětili;
Co tam vídat podivného,
Co tam slýchat potěšného
A co roste na poli.
A tak rozmluvou se baví,
Až i luna stříbrovlasá
V stádě hvězd se povyskytne
Na nebeských lučinách.
Ký to sloup se pohybuje
Na temenu hory skalné,
Jakby věž, se vyvrátivši,
Putovala od hradu?
Pod ním stromy poléhají,
Nad ním ještě slunce svítí,
Z něho chmúra vychází!
Slunce již se potopilo,
Jižť se tmí na morské pláni;
Chmúry se již rozprášily,
Chladným vichrem rozehnány!
Není slunce to ni chmúra –
Nastojte! toť obr horský,
Z lovu zpět se vracející;
Slunce to jest hlava zlatá,
Chmúra ta jest jeho dech.
Slyšíc rachot povědomý,
Ustrne se nad zemšťanem
Žena srdce jemnějšího,
Ukryje ho v sluji menší,
V nížto kože sobolové,
Zacpe otvor mechem kyprým
A pak vítá velikána,
Nesoucího vlků deset,
Jednoho na prstě každém,
K ukrocení hladu svého,
Pro druži pak ptactvo lesní,
Jež byl slapal po stromoví
Na půlnočním lovu svém.
„Čichám, čichám člověčinu –
Jest tu někdo z prachu synů!“
„„Smrtelník tu před západem
Vbloudil ke mně do jeskyně,
Chtě, bych teplého mu lůžka
Umrzlému podopřála;
Již však pryč se odebral.““
„Ha! ty červe, pošlý z prachu,
Ničemný ty zeměplaze!
Tobě já bych dopřál lůžka
Ve svém břiše lidolačném,
Po teplu že netoužil bys,
Škvrno světa, navěky!“
Takto řiče tlamou hroznou
Smál se jako lítá šelma,
Až se hory otřásaly;
Dořičev pak sednul k ohni,
Přikládal naň smolná drva,
Dýmal v uhlí jako vichr
Měchem šírým, přirozeným;
Kladl na ně těla vlčí,
Stáhnuv rychle kože jejich.
A když upek pokrm tučný,
Políkal jej s chutí líbou,
Až konečně, nasycen jsa,
Na lože se uvalil.
Jej krkavců krákorání,
Sov a sýčků žalování
V sen chropotný vkolébává.
Podle něho sedí druže
Na kamenu ohlazeném;
Ona obra pozoruje,
Šťávou lestnou jej napájí,
Až by usnul v spaní tvrdé.
A když usnul v spaní tvrdé
Velikán ten Zlatohlavec,
Přiblíží se ruka ženská
K jeho hlavě velecenné,
Vytrhnuvši pak vlas jeden,
Skryje poklad v mechu bílém;
Než tu obr, probudiv se,
Zařve hlasem tura jarce:
„Hoi, ký zlobol odvážíl se,
Vytrhnout mě ze spaní?“
Vece žena polekaná:
„Snělo mi se dřímajecí,
Za mořem, že město leží,
V němžto slabí člověkové
Po čas drahný žízní hynou,
Vláhy nebes nemajíce.
Duše moje bohorodá
Přeráda by vyskoumala,
Který bůh ten trest sesílá
A jak zkrotit jeho hněv.“
Odpovídá Zlatohlavec:
„V lůnu lesa tisového
Leží kosti tura starce,
Jenžto kněžím města téhož
Utekl byl z obětnice.
Kosti ty kněz musí sebrat,
Svinout v roucho sněhobílé
A pak spálit na oltáři
V obět otce Peruna.“
Dopověděv pojal šťávu,
Již mu druže podávala,
Naplniv pak chřtán ohromný
Opět usnul v spaní tvrdé.
A když usnul v spaní tvrdé
Velikán ten Zlatohlavec,
Přiblíží se ruka ženská
K jeho hlavě velecenné,
Vytrhnuvši pak vlas druhý,
Skryje poklad v mechu bílém;
Než on, opět probudiv se,
Zařve hlasem pěti turů:
„Hoi, ký zloboh odvážil se,
Vytrhnout mě ze spaní?“
Vece žena ustrašená:
„Snělo mi se dřímajecí,
Za mořem že děva žije,
Dcera zbožna bohatýra,
Jížto ústa vinou tajnou
Při oběti oněměla.
Duše moje bohorodá
Přeráda by vyskoumala,
Který bůh ten trest sesílá
A jak zkrotit jeho hněv.“
Odpovídá Zlatohlavec:
„Pode stupněm oltářovým
Chrámce tamo stojícího
Sedí žába zelenavá,
Držíc v ústech klas pšeničný,
Vypadnuvší z rukou děvy,
Živěně když obět nesla.
Zrna klasu pšeničného
Musí kněžka chrámce spálit
V ohni svatém růžovonném,
V obět rodné Živěny.“
Dopověděv pojal šťávu,
Již mu druže podávala,
Naplniv pak chřtán ohromný
Usnul zase v spaní tvrdé.
A když usnul v spaní tvrdé
Velikán ten Zlatohlavec,
Přiblíží se ruka ženská
K jeho hlavě velecenné,
Vytrhnuvši pak vlas třetí,
Skryje poklad v mechu bílém;
Než on, zase probudiv se,
Zařve hlasem stohromovým:
„Hoi, ký zloboh odvážil se
Vytrhnout mě ze spaní?“
Vece žena poděšená:
„Snělo mi se dřímajecí,
Na moři že přívozník jest,
Jenž se drahně let již souží
Přeobtížným přívoznictvím...“
Nedopustíť rozhorlenec,
Aby žena domluvila;
Zazuříť on vztekem divým,
Až se z ust mu tuřích pění:
„Nechť se klidí z lodi na břeh
Bezbožník ten zlopověstný,
Odstrkna s ní hosta svého! –
Nyní však již netýrej mne,
Sic tě zkrotí pomsta má!“
Dozuřiv tak vztekem divým
Uvalil se opět v lože,
Founěl, chrápal, překácel se,
Až zas usnul v tuhý sen.