Tři zlaté vlasy. (VI. Návrat.)

Jasoň palné šípy svoje

V sivé moře zaboduje,

Na moři pak veslo mocné

Těžkou lodí pohybuje,

V nížto sedí přívozník.

Sveřepec přetěžce zívá

Po snu dlouhém, skálotvrdém;

On svou tlamu rozevírá,

Jak by svět chtěl poliknouti,

On své oudy velikánské

Sem tam kroutí, natahuje,

Jakby chápal nebesa.

Podle něho jinoch stojí

S okem jasným, převeselým,

S okem jasným jako nebe,

Srdcem blahým jako bůh.

Ai! toť Vojmír, mládec krásný,

Vojmír jest to snědovlasý

S cesty své se vracející,

Nesa poklad drahocenný,

Tož tři vlasy, zlatovlasy,

S obra zlatohlavévo.

On smutného broně těší

Hladě měkou hřívu jeho;

Komoň řehce, poskakuje,

Vida opět pána svého,

Druha dálné pouti své. –

Když se byl již povyzíval,

A když oudy velikánské

Podle chuti poroztáhnul

Sveřepec ten sosnodlouhý,

Pátral opět z příchozího,

Kterak jemu dařilo se

U slavného Zlatohlavce,

Co tam viděl, co tam slyšel,

Co požíval pochutného;

A pak founě vypravoval

Sen svůj dlouhý, směšnoblbý,

Až se řehtal komoň sám.

Tak Jsou pluli po čas drahný

Pod sluncem i pod hvězdami

Až ku středu morskému.

V prostřed moře divoch stane,

Vrazí kotvu v půdu morskou

A pak zařve na jinocha,

By mu zjevil výrok dlužný

Obra zlatovlasého.

Vece jinoch ohromený:

„Vyslechlo sic ucho moje

Výrok jeho velemoudrý,

Než tu právě slovo jedno

Prchlo z křehké mysli mojí;

Pluj jen dále, duše dobrá!

Až se v mysl navrátí.“

Zpokojíť se řečí takou

Duše dobrá – vlkodravá,

A vytrhši kotvu zhůru

Pluje zvolna ku břehu.

Na pobřeží na písčitém

Skočí Vojmír skokem prudkým

Z lodi černé přívoznické,

Vida pak, že bezpečen jest,

Hlásá uším nedočkavým

Radu oba Zlatohlavce;

Dohlásav pak radu moudrou,

Zkřikne rychle na komoně

Slovem jemu povědomým,

Aby k pánu přikvapil.

Hoi! tuť oř se rozveselí

Nad slovem tím pána svého;

On hned skokem pouta strhne,

On hned skokem z lodi prchne,

A hned vesele zařehtav

Kvapí s jezcem v dálný kraj.

„Ha! ty zrádný podvodníče,

Zklamavší mě klamem dvojím!

Dámť já tobě za poselství,

Do smrti že, červe zemský,

Budeš míti dosyta!“

Zařičev – a máchnul po něm

Dubem těžkým, sukovitým,

Až to mořem zahoupalo;

Leč nepřítel, bodnuv oře,

Chvátal k chlumu posvátnému,

Kdežto spasy věčné vzýval

Zarmoucený bohatýr. –

Přijel k hradu bohatýra,

Odkryl jemu výrok moudrý

Velikána Zlatohlavce;

A než dvakráte noc temná

S bílým dnem se zasnoubila –

Aita, děva promluvila!

Jako nebe vyjasní se

Mocným slovem hromovládce,

Bouřné mraky zapudivším:

Tak se duše vyjasnila,

Duše temná bohatýra,

Slovem prvním dítěte.

On jinocha k srdci tisknul,

On jinochu dary vzdával;

Leč on jinoch, objav muže

I milostnou dceru jeho,

Spěchal k městu žížněcímu,

By je vyrval záhubě. –

Přijed k městu žízněcímu,

Odkryl jemu výrok moudrý

Velikána Zlatohlavce;

A než Jasoň na den druhý

Rozkřídlil se u výsosti –

Ai, tuť vody do sytosti!

Jako země pookřeje

Dlouhým parnem vyprahnulá,

Když ji deštík poovlaží:

Tak tu mladí, tak tu staří

V okamžení pookřáli

Nebeskými slzami.

I byloť tu lidem vděčným

Zaplesati nad jinochem,

Nade spasou duší mnohých.

Oni k nohoum padali mu,

Darů skvostných snášeli mu;

Leč on jinoch, slzy roně,

Rozžehnal se s městem šírým

A spěl k hradu Radmilovu,

Přijmout daru dražšího.