Tři zlaté vlasy. (VII. Shledání.)

Ai! kdož tamto s oné výše,

S pavlánu tam se zlatého,

Kdož to zírá letním jitrem

S tváří bledou jako luna,

Zdoben rouchem blankytovým,

Rouchem perlami posetým –

Obraz noční oblohy?

Dcera jest to Rudomila,

Rudomila polabského,

Kupce slavna po vší zemi,

Bohatšího nad bohy.

Ona sedí na výsluní

Jako růže rozpoupěná,

Ona kouzlí písně nyvé

Na varitu sladkořečném,

V proudu lásky potopena

Jako Víla milosti.

„Než se luna třikrát zrodí

A než třikrát láskou zemře –

Mluvila ta ústa sladká –

Tvář mou opět uvidíš.“

„„Luna třikrát zrodila se,

Třikrát v niveč změnila se –

Vojemíre, Vojemíre!

Slunce moje, ach, kde dlíš?““

„Až se pole zelenavé

Pláštěm zlatým přioděje –

Pravil ke mně v jarním sadě –

Tvář mou opět uvidíš.“

„„Pole již své šíré tělo

Pláštěm zlatým přiodělo –

Vojemíre, Vojemíre!

Slunce moje, ach, kde dlíš?““

Takto vzdychá růže bledá,

Oko její slunce hledá,

Slunce však se nejeví!

Ai! kdož tamto za doubravy,

Od moře tam severního,

Kdož to jede na komoni,

Na komoni sněhobílém,

K hrdé tvrzi Rudmila?

Hoi! toť Vojmír snědovlasý

S okem jasným, převeselým;

Jeden jest to ze lvů českých,

Mládec jako letní den.

Což to skví se přede hradem

V ruce vzhůru vyzdvižené?

Jsou-liž to tři blesky svaté

Ve pravici Perunově?

Ai! toť vlasy jsou tři zlaté

V mocné pěsti Vojmírově

S hlavy obra slavného.

Sotva zhlédne vlasy zlaté

Neberouchá Radmilovna,

Poskočí v ní srdce mladé,

Jako srnka v klidném háji,

Když ji lovec ze sna zbudí;

Zachvěje se v těle bílém

Tichá duše holubičí,

Jako struna stříbrojasná

V sněžné ruce pěvkyně.

Děva trne, děva žasne,

Rozplesá se jako Víla

V rozkoši se koupající,

Zasměje se smíchem sladkým

Hrdličky se radující;

Rozlítne se jako labuť,

A již kvapí, a již letí

Kochánkovi do obětí,

Po němž touží srdce mladé

Jako poupě po slunci.

Milosti! ty sladká roso,

Padající v ústa těla,

V ústa duše, v ústa srdce –

Jedna krůpěj sladkosti tvé

Může mžikem osladiti

Moře trpké žalosti!

Noc oči své usměvavé

Zponenáhla otevírá,

Dechy růže krajem vanou,

Píseň hájů poumírá.

Ticho vůkol, vše tichounko,

Jako v stinném duchů háji;

Jen tu v sadě Rudmilově

Slavíci dva šepotají,

Ve háji pak Lady svaté

Věrnost sobě přísahají

Rudmila a Vojemír.

Jim jest otec věrným svědkem,

Jim jsou hvězdy družicemi;

Svazkem lásky jejich věčné

Jsou – tři zlatí vlasové.