TRIBUN.

V ochraně nejjasnější republiky jsem žil,

kdy v obleku nachovém chodili senátoři,

kde Bucentaur koupal svou zlatou hruď v moři,

a zábava, intrika, bývala jediný cíl.

Proti mocným jsem tu hřímal, jsem tu bouřil lid;

marně v potu, v krvi, v práci

staví palác za paláci,

sám však musí bídu třít.

Důtky jsem jim ve tvář metl,

jež si lid sám na se pletl,

ztroskotal jsem palisády,

v nichžto dělník zmírá hlady,

bořit chtěl jich arsenály,

jež jsou panství jejich valy,

v troskách vztyčit nový řád,

jak již zavál na západ:

volnost, rovnost, bratrství!

A v hloučku mých věrných mne nezničil jed,

jejž míchali páni v číš protivníků,

a soudruha rameno chytilo dýku,

již zrádce, neb najatý zákeřník zved.

Však mrzká ta, otrocká, povaha lidu

dál chtěla nést pouta a starou svou bídu;

dav prchal před zlými biřici,

druh unes mne ze vřavy vířící

a s ránou odvezl ulic a průplavů změtí

v šíř moře, kde čluny jak holubi letí.

Pak majáku strážcem jsem v dálném byl moři,

žár hlídal, jenž lidem ke spáse hoří,

zřel západu krev a perleť vzdálených zoří,

zřel ptáky, již křídla si rozbíjejí,

jak lid, když mní, že tu slunce zřídla se skvějí,

já vlny zřel pádit, jak divoké oře,

i delfínů zástup, jenž brázdy si oře,

hvězd ústa, jak hladině celují skráně,

i racka, jenž rozpíná bílé své dlaně,

zřel lunu květ stříbrný na vlny klásti

a plakal jsem pro novou porobu vlasti.

Pak vetchý a ku práci neschopný kmet,

jsem v klášterní fortně útulek nalez,

tam zahrada byla a hřbitov, jak prales,

houšť růží a myrty i rozmarýn květ.

Tam věnec v den každý mrtvým jsem uvil,

a s příbojem, s dobami zašlými mluvil,

zřel západy z rubínu, ze zlata, spěže,

když v dáli se zvedaly vlasti mé věže

a budovy bílé i zeleně tlum.

Tam v bouři jsem otvíral hostiný dům,

tam mnohý rybář člun zbloudilý skryl,

a se všemi lidstvu jsem na zdraví pil. –

Dnes v bouři kdos třikráte zaklepal

a vychrtlý poutník před branou stál,

měl staženou kápi a černavý plášť

a podivnou řeč, jak výsměch a zášť,

měl na šatě zbytky chaluh a řas,

a z rukávu vála dřev ztrouchnilých drť,

hned hvízdal mu hlas, hned jak vítr se třás.

Když v knihu svou jméno jsem jeho chtěl psát,

on vycenil zuby a řekl: jsem Smrt!

Tu číši jsem zvedl, z níž lidstvu jsem na zdraví pil,

a dlouho jsem pil, by dlouho on žil.

A zavírám knihu a navždy jdu spat.