TRIBUN LIDU.

Ten prostý obrázek mne chytil

a zas jsem svatou chvíli cítil,

když národ oči svoje mnul,

že bylo jitro, procitnul.

A vše, co bylo věkem za ním,

zmizelo, jakoby pouhým zdáním:

pryč útisk, rabství jho, chřest pout;

směl z prachu skráň zas pozvednout.

Vzruch hnal se zemí, městy, Prahou,

pod sochou Václavovou drahou

vzkřik’, hlasem tribuna tu hřměl:

Čas Svobody nám nadešel!

Můj lide, zas jsi tady doma

a rabské tvoje idioma

je sladkou řečí Otců zas;

chcíp’ orel; slyš, to lví je hlas!

Tvé věci tobě navráceny;

je spravuj, krutě vyzkoušený,

a k vítězstvím je voď;

vem kormidlo a řiď svou loď!

Svůj vavřín, zřít jejž krví kvésti,

spoj s olivovou ratolestí

a heslo Otců pamatuj:

„Vždy Slovanský a vždycky Svůj!“ –

Ten prostý obrázek mě chytil,

však byla bolest, co jsem cítil;

let dvanáct a líc barví stud:

„Nic! Curtius a servitut!“