Tribun lidu.

V okénku svlačec blankytný

ve zvonce rozkvítá

a kolem hlavy vězňovy

síť hebkou uplítá.

Na mříži kvítím vroubenou

se sklání žhavá skráň

a oko sinou zelení

se plíží v němou pláň.

V poušť mrtvou, v pusté nádvoří,

v směsici kamení,

z níž echo, stráží líný krok,

zaléhá v sklepení.

Usíná ohlas... Líce plá

červánků korály,

tu na rtech vzdechů ševely

se v píseň rozhřály:

„Komonstvo jeho klusalo

v praporů stínech ulicí

a kolem národ hymny pěl

v čarovných krojů směsici.

Z omšených věží zvučely

v hold steré zvonů jazyky

a hudby hřměly na pozdrav:

„Hossanah! césar veliký!“

Tvůj brokát, jasný císaři,

ve hrobce spráchniví,

na hnízdo ptáčku svije se

vlas hlavy šedivý.

Koruna tvoje z pozlátka

jen hnátům vévodí –

tvou lebku rolník vyorav

do pole zahodí.

Jen kapka vody deštivé

ji naplní, ji ovlaží,

to rosa z pláče národa

v žalářů zápraží!“

Umlkla píseň – ticho kol,

směsice kamení,

okénkem echo, stráží krok,

zaléhá v sklepení.