TŘICET TISÍC METRŮ HORA VYSOKÁ.

Sen o Bratrství, o němž člověk snil,

svad v lidské duši jako bílý květ,

a tma vražedná obejmula zem,

a Světlo lásky zavraždila Noc.

Noc hluboká všem srdcím kraluje,

a bratr bratra vraždí v noci té,

a všechny Volné písně svobodné

svůj hrob nalezly v neprostupných tmách.

Tou nocí hlubokou a vražednou

má duše ubírá se v myšlenkách,

a ohně shasínají v nitru mém,

když potácím se mrtvou nocí tou...

O Svobodě jsem živil hrdé Sny,

a o Volnosti sníval člověka,

já řetězy a pouta proklínal,

a otrokům mé Písně klnuly.

Jak štítil jsem se ve svých jasných dnech

těch duší malých, k zemi skrčených,

jež místo vůně růží rozkvetlých

raději vdechovaly zemský prach!

Jak štítil jsem se oněch otroků,

již před Sluncem a Pravdou zářivou

svůj zbabělý a podlý kryli zrak,

a před Světlem se ukrývali v tmách!

Jak štítil jsem se oněch plazilů,

jimž každý Volný zpěv byl rouháním,

jimž každá smělá Píseň svobodná

vyzníti měla v temných žalářích!

O volném, přímém, krásném člověku,

jenž Pravdu zbožňuje a Světlo dne,

jenž hlavu hrdě tyčí ku hvězdám,

já ve svých Zpěvech svobodných jsem snil...

A nyní, běda, v tmách se potácím,

neb jasná Světla shasla na horách,

a Soucit pohas v nitra hlubinách,

a Láska shasla v duši člověka.

Nekonečné, nekonečné temno,

jak oceán mou duši objímá,

a v temnu tom zřím Horu vysokou,

jež čelem svým se ztrácí ve hvězdách.

Je třicet tisíc metrů vysoká

ta hora úžasná a obrovská,

je třicet tisíc metrů vysoká,

a temenem svým dotýká se hvězd.

A obrovská ta Hora úchvatná

jest lebka na lebce a hnát a kost,

hnát otrocký a lebka otrocká,

a bělostí svou ozařuje noc...

Tak skončil život bídných otroků!

Jak červi plazili se po zemi

a k Slunci báli pozvednout se zrak,

a v pustých tmách vražedný vedli boj.

Zabíjel bratr bratra v Noci té,

neb pověra a podlost plazivá

a neláska a pomsta záhubná

se usídlila v srdcích otroků.

A otroci se chrabře vraždili,

a otrok slavně vraždil otroka,

neb otrok krvelačný tigr je,

jenž krví bratra hasí žízeň svou!...

Vesmírem chvěje válka vražedná,

a válečný ryk zemí otřásá,

na nebi hasnou světla nebeská,

a v mořích proudí horká lidská krev – – –

Boj dobojován... Hora obrovská

ční třicet tisíc metrů vysoko,

na lebce lebka – lebka na lebce,

kost na kosti – na kosti bílá kost.

A nekonečným tmám a temnotám

kraluje z lebek Hora úžasná,

je třicet tisíc metrů vysoká,

je z lebek bídných, podlých otroků! –