TRIDENT.

Daleko v Alpách Trident leží,

zapomenout ho mohu stěží.

Vždyť v životě mém plném strastí

celý rok byl mi druhou vlastí.

Dóm starý je tam s groteskní věží,

moc vojska, prostitutek a kněží.

Poslední stavy dva podle všeho

od doby koncilu tridentského.

Na náměstí tam stojí šerý

kovový Dante Allighieri,

který v své dlouhé básni líčí

pekelné hrůzy a Beatrici.

V tom starém městě u své milé

žil jsem své nejkrásnější chvíle.

Černá ta italská signorina

zradila mne jak každá jiná.

O strašné peklem lásky chůzi

bych vyprávět moh’ všecky hrůzy

zrovna tak, jak je Dante líčí.

Však mému duchu se to příčí.

Nepokusím se radč o to ani,

sic by mi ještě Italiáni

v Tridentě pomník postavili.

Ochraň mne před tím, Bože milý!

Stát musil bych tam na náměstí

a o ztraceném sníti štěstí.

Já ani v podobě monumentu

nechci už přijíti do Tridentu.