TRIPTYCH

Těch oken s květináči se bezzemkové bojí.

Jdou-li mimo, luskají prsty, aby zažehnali

ono kouzlo.

(Kéž Lotových pomněli žen a neohlédli se!)

Potom je pokoj, kde složeny rhapsodie

jak plachty vysloužilých bárek,

a též jejich tvar jak tvar plachet za scirocca

se svým protáhlým „běda!“

Papír je zašlý a skleněné dvéře,

navyklé vrtochům,

na dlážděnou vedou předsíň, plnou bývalých návštěv

hodnostářů po hrubé mši.

Dnes však, levicí opřen o starý sekretář,

stojí ten, kdo po páté už pročítá

psaní dnešního rána.

(Proto také vše zvuky mu splývají

v hukot jarních třenic.)

Čtoucího sklopené oči.

A mřížoví řas, za nímž nedůtklivě vězní

rozkoše veškerých Arabií.

Nikdy se nepřiznají k pravému počtu rájů,

kam byly nahlédly

za velkých zim a za ještě větších veder.

Oči, oči, proč tajíte,

co hlahol jerišských trub všem už zvěstoval?

A čtenář ví,

návsi a náměstí že jsou državami

rozumu rozumných,

a v posměchu majíce ty, jejichž pohledů

os nikdo dotud nevystopoval,

jsou ve svém svatém právu.

Znáte-li ty, od nichž odešli přátelé

jakby jen do ochozů, odkud bezděčný návrat?

Znáte-li vír hodů, jenž křísí nejinak

než pozouny archandělů?

Ptejte se, ptejte umělé polární noci

nad Paříží (je přesvědčivější té pravé)

a pomněnek v podhájí,

kde tak je přesycen stín, že z něho hraní

druzy hlaholu.

Ptejte se, ptejte se řásnatých těch nocí,

z nichž se to kouří pošmournými jitry,

a které rostou jediné

na slatinách panství páně Macbethových.

Kulich je objevem chudého vynálezce,

a jeho věštba trvá

tolik co natažené péro.

Tam právě, kde se mramorové schodiště noří z jezera

– to aby vlnky šplounaly v smluveném taktu –

stojí princezna.

Z nabízející dlaně

odlétá cípatá hvězda, kterou sňala s čela.

Je lépe dáti se oklikou přes onu ves,

kde jsme se včera pod oknem s květináči rozešli.

Za princeznou

je zámek podobný zámkům, jichž tolik

v pohádkách: krásný a nebydelný.

Nikoho v něm a nikdo ho nepřijde vzbudit.

Nižádné důvěrnice.

Ni oné ve vdovském hávu, a jejíž polibky

kysnou na kapradí.

Skřítkové dostali rozkaz donášet potravu

na první schod

– vlnky jsou orlojem beznaděje –

a přede dnem odkvapit.

Znáte-li ony, od nichž přátelé odcházejí

se sborceným na shledanou na rtech,

ale zdravíce spiklenecky rozchod, jenž, co noha nohu mine,

stoupá vzhůru?

Znáte-li bubínky, na nichž se v chudičkých kostelích

hraje laciné Dies irae?

Ptejte se, ptejte oněch neštěstí obraných tak,

že nemají ani na zoufalství,

ptejte se, ptejte mansard ve čtvrti La Glacière.

V herbáři spí, kdo zákeřně byli pochováni

bez přispění víry,

trubky vzkříšení však i tam snad dolehnou.

Ničeho se už nenadál onen odsouzený

a přece říkal, když zachrastil v zámku klíč:

– Je to Petr, dobře. Je-li to však Pavel?

Měříval kobku a snažil se podvést osud

zkracuje poslední kroky,

aby jich měl sudě.

Jednou večer přišel žalářník: – Říkals,

žes býval hráčem (beztoho tě asi

přivedly sem kostky). Nechceš si zahrát?

V tom zvenčí sekera.

(Ne každý slyšel přibíjet noc na kříž,

kdo však slyšel,

slyšel jen jednou.)

Žalářník sklopil oči, ale on mu je podchytil

pohledem a vypáčil z nich „Ano“

psané písmeny velice velikými,

a přibil je – úsměvem, jejž nelze popsat –

na zeď, hezky viditelně.

Seděli za stolem. On vzal kostky a řekl:

– Sudá, nebo lichá? –

A vrhl je.

Tu ležely, a jejich oka

hleděla vykradeně jak oči leklých ryb.

Ale bylo jich sudě.

V noci se mu zdálo, že ráno, když nadešla chvíle,

nastal velký sběh,

protože žalář tkvěl mezi nebesy a zemí

– blíž onamo než sem –

a k němu nikdo nemoh’.

Sní ještě. I je tomu tak.

Návsi a náměstí jsou državami rozumu rozumných

– vlnky jsou orlojem beznaděje –

a v posměchu majíce ty, jejichž pohledů

os nikdo dotud nevystopoval,

jsou ve svém svatém právu.

Ale jsou sny tak husté, že z nich kvapem hraní

v hlazených druzách život takový,

že tam s kostkami falšovanými

hra nad jiné spravedlivá.