TRIPTYCH ODYSSEJSKÝ. (I. Kalypsó.)

Jak? Sama zas? – To není poprvé,

co odplížil se od mých boků ven

po špičkách opatrně v domněnce,

že hlubě spím, neslyším jeho krok.

Jsi, Odysseve, chytrý, zkušený!

Tys jistě rysu v hvozdech hlubokých

neb lišce, která číhá na drůbež

u stáje zavřené, tu chůzi tichou

a opatrnou přebral! – – Jdi, jen jdi!

Zřím jedno jen, já nepoutám tě víc!

Však poutala jsem – to jest pýcha má.

A sedm let jsem tebe poutala,

ať prsy, boky, srdcem, duchem svým,

na jedno vyjde. Vím, že mým jsi byl,

to stačí mi. Vždyť byl jsi Odysseus.

Ty dávno nevíš – já již vzpomínám.

V tom rozdíl celý. Vždycky žena dél

si pamatuje, celý život svůj

do každé události vkládati

si navykla. Co muži vedlejší

jest efemerou, stínem na stěně,

jest ženě – byť by byla bohyní –

tím, že to bylo, věcí trvalou.

V tom žije dál. Já jinak nemohu.

Tož vzpomínám. Noc věčně památná,

kdy znaven, mořem dlouho zmítaný

a v posled po ztroskotu korábu,

jen bohů zachráněn byv pomocí,

jsi na dvéře mé sluje zabušil.

Jak noční strašidlo stál’s přede mnou:

zdrán, polonahý, s vlasů temných kštic

a z vousu v neladu ti stékal proud,

jak déště, tak i mořské sláně, zrak

ti hořel v důlkách ohněm tajemným,

to boje o život byl děsný sled;

však v tazích tváře spala velikost,

a ta mne jala celou silou svou;

jak shlédla jsem tě, pustila tě dál.

Kdo nejdřív tebe v lázni občerstvil?

Kdo vystrojil ti potom hojný stůl?

Kdo schvácenému duchu křídlo zved’?

Kdo zbystřil smysly v mdlobu zastřené?

Kdo k sobě posadil tě při stolu?

Kdo nabídl ti lože k noclehu

a neptal se: Kdo jsi? Zkad přicházíš? –

Já byla to, a v tom jest pýcha má,

že poznala jsem tvoji velikost.

Byl’s velkým vždycky. Plných sedm let

zde trávil jsi a – špatná nebyla.

Těch prvních pět bych s bohy neměnila!

Ty olbřím, děcko byl’s v mém náručí.

Pak začal’s chladnout. – Ne, to špatné slovo,

tys počal přemýšlet, což lásky hrob.

Tys začal ke mně býti soucitným,

to lásky smrt. – Vím, ze soucitu jen

ty odplížíš se zrovna o půlnoci

od mého boku. – Tím jsem souzena.

Spíš vedle mne a když se probudíš,

do vousu vzdychneš si, jak náhodou

tvá ruka hledá zbloudilá můj prs,

leč vzpomínka tvá – bozi vědí kam

se odnáší, po hřebenu vln v dál.

Mně netřeba jest v skále okeničku

nočnímu vzduchu otvírat, já zřím

tě na skalnaté výspě tiše stát

jak temné strašidlo. – Kam patříš jen?

Co hledáš v sváru oblaků a vln?

Co v křiku racků, větrů kvílení?

Po nějakém snad slídíš korábu,

jenž z daleka se zjeví ve mlhách?

Vím, kdyby třeba z Hadu přibyl sem

a vracel se tam, že bys vstoupil doň,

jen volný být a beze mne a svůj!

Jen stůj tam zakuklený v mlhy plášť,

to sluší ti; – já okem duše své

tě vidím – čekej, Odysseve, jen!

Mně netřeba, by Hermesa v chýš mou

posílal Otec světla s výstrahou

a radou, bych tě propustila již.

Jsi volný dávno – skoro celý rok...

tvou vinou, že jsi posud neodplul.

Já nedržím tě. Ženy půvab vždy

jest napjatý luk před výstřelem. –

Střel!

A splaskne v ráz napjatá tetiva.

Však jedno do dálky šlu za tebou

a zvíš to po letech, ba v smrti též,

že byl jsi milován těch sedm let,

že velké štěstí pravé lásky měl’s,

že není vinou mou, že velký Zev,

jenž dokonalým přece stvořil vše,

dal lásce lidí věnem nestálost.

Jsi v posled nevinen, když uvážím

běh všeho celý. – Já ti nadlehčím!

Já rychle sluje spustím závoru,

já zavru okenice – ulehnu,

tvář v kštice zahalím a zacpu sluch,

bych neslyšela vesel rhytm a kvil

vln, větrů, které unášejí v dál,

má lásko, tebe! – Jdi, jsi svoboden!